Už je to šest let, co Slipknot vyšlo CD „All Hope Is Gone“ a po jeho úspěšném vydání a koncertní tour dostala kapela neočekávanou ránu v podobě smrti baskytaristy Paula Graye. Slipknot okamžitě vyhlásili pauzu, naplno se rozjel projekt Stone Sour a nikdo si v té době nebyl jistý, zda celý fenomén maskovaných muzikantů neskončí. Kapela se však po roce vrátila na pódia, vydala nějaká DVD a v domovině založila festival Knotfest. Pomalu ale jistě se semknutá osmička začala zotavovat a připravovat materiál na následující desku. Vtom přišla další rána: odchází bubeník Joey. Z neznámých důvodů najednou zmizí jeden z pevných základů kapely a podivnost celého odchodu jen potvrzuje reakce, s jakou Joey vyrukoval na internetu: „I did not quit Slipknot. This news has shocked and blindsided me as much as it has all of you.“ Celá kauza je do teď zahalena tajemstvím, žádná ze stran nepředložila (respektive nemohla) žádná tvrzení, a tak se fanoušci jen dohadují, jak to celé bylo. A aby toho nebylo málo, z kapely Stone Sour byl vyhozen kytarista Jim Root, jenž se následně z velké části podílel na nahrávkách pro nové album „.5: The Gray Chapter.“ Promítla se příprava v přinejmenším neideálních podmínkách stejně jako nepřítomnost dvou původních členů na novém albu? Samozřejmě, že promítla. A ne zrovna pozitivně. Pokud si vezmete za své tvrzení Coreyho, že nové album je mixem mezi „Iowou“ a „Vol. 3: (The Subliminal Verses),“ tak se spíše jedná o chtění věřit, že nahrávka takto bude působit. Něco se však změnilo.
Při prvním letmém poslechu by posluchače mohlo napadnout: „A co by se mělo změnit“? Corey zní na albu totožně, údery na sud jsou stále stejné, mixáž Sida podobná, flažolety identické…ale zkrátka tu nefalšovanou na*ranost nynějším čtyřicátníkům těžko věříte. Když Slipknot začínal, členům bylo přes 20 let a očividně se vypsali a vyřvali ze svých názorů na svět kolem sebe – bylo to nekompromisní, brutální a pravdivé. Devítka z Iowy se takřka okamžitě zasloužila o své místo na velkých koncertech po boku věhlasných kapel, přes své masky tlačila do lidí tuny kontroverze a rázem se zrodil fenomén. Kapela ovšem postupem času zpomalovala, začala více experimentovat a oslovovat stále širší publikum posluchačů. Skladby jako „Vermillion“, „Snuff“ či „Dead Memories“ jsou melodičtější a jemnější stránkou Slipknot, ne však nutně hloupou nebo nezajímavou. „.5: The Gray Chapter“ by tedy mělo být jakousi syntézou těchto dvou přístupů a skloubit v sobě jak onu dávnou brutalitu a tah na branku, tak i skladatelsky uvolněnější a přístupnější skladby. Bohužel se tento záměr zasekl někde na půli cesty a fanoušek Slipknot i obyčejný posluchač zkrátka nedostane nic stoprocentně naservírováno, aby to nezavánělo křečí či chladným kalkulem.
Zapomeňte na klasicky našlapanou první půlku alba, která střídá hit za hitem. Rozjezd je rozpačitý (první pořádný riff po ČTYŘECH minutách se mi zdá po šestileté odmlce jako těžký produkční fail), zajímavější věci se dějí spíše v prostřední a pozdější fázi desky. „Skeptic“ má výbornou prostřední část s kytarovým dvojhlasem a následným riffem s dvojšlapkou, „Lech“ zase dobrý náběh (byť nerozvinutý a plně nevyužitý) na rozpoznávací znamení kapely s vhodným začleněním obou perkusistů (stejně jako dříve v „Psychosocial“ nebo „The Blister Exists“), „Nomadic“ má solidní nosný riff a velmi dobrý refrén a pokud by „Custer“ vyrukoval s akčnějšími slokami a dospělejším textem, byl by zcela jistě vrcholem alba. Tím je překvapivě první zveřejněný „The Negative One,“ který jede jako stroj od začátku do konce a demonstruje pět minut esence hudebního přístupu Slipknot bez nějakých výraznějších odboček (dobře, možná různorodější bicí by nebyly na škodu). Tím ovšem tak nějak výčet kladů končí a závěrečná „If Rain Is What You Want“ svou ubíjející délkou jen potvrzuje rozplizlost celého alba. Více méně skoro každá píseň má určité povedené místo, má co nabídnout, má čím oslovit, ale jako celek nezaujme, protože je buď nesourodá v navozených nápadech (je jich zkrátka moc a jsou na sebe ledabyle naházené), nebo naopak začne rychle nudit variacemi vlastních postupů (mlácení prázdné slámy). Nečekejte tedy žádné hitové skladby jako na předešlých deskách, poslech „.5: The Gray Chapter“ je těžký a náročný, špatně leze do uší a přece se po více než hodině téměř ihned vypaří z hlavy, protože nemá žádné zapamatovatelné melodie a místa, které by vám utkvěla v paměti po celý den, jako tomu bylo se Slipknot odjakživa.
Zvuk považuji za dobrý, nicméně na ozvučení placky „All Hope Is Gone“ se nechytá. Jelikož se psaní hudby zhostil kytarista Jim Root, občas to až nepříjemně zavání Stone Sour a naopak v některých pasážích zase o pokus reinkarnace deset-patnáct let starých Slipknot. To se ovšem poměrně logicky změní spíše v křeč, než v navození té správné hororově-brutální muziky. Prakticky jen takto dobře funguje již zmíněná „The Negative One.“ Co se týče dvou nově příchozích členů, odvádí standardní práci. Bohužel vklad Joeyho Jordinsona a Paula Graye do hudby Slipknot byl zřejmě větší, než si kdokoliv dokázal představit. Nejedná se jen o bicí a basové party, ale i o celé písničky, a kapela jejich nepřítomností přišla o silné články ve skládání nových písní. Identita nového basáka a bubeníka nebude dle slov Coreyho nikdy zveřejněna, protože si to kapela nepřeje a údajně je možné, že se budou tyto dva posty každou chvíli měnit. Můžeme se dohadovat, co hodlá tímto tahem Slipknot sledovat, ale jeden z názorů je jasný: zůstat zajímavým. Oba „noví“ členové vyfasovali taktéž identické masky, které byly vidět v klipu „The Devil in I“ – klipu, který jasně ukázal, že Knoti vždycky byli vizuální kapelou (klip posunuje celou písničku minimálně o level výš), která si především pěstovala image a dokázala strhnout naživo. Jak se tak ovšem protloukám poněkolikáté novým albem, bojím se, aby jim nakonec nezůstalo právě jen to vizuální pozlátko.
|
