Chlapci, nepouštějte se do žádných větších akcí!!! Asi takové doporučení bych si dovolil směřovat k indonéské čtveřici (v době nahrávání hodnoceného épíčka pětici) Garuda Force v souvislosti s jejich loňským krátkometrážním debutem „Blue Sky“. Nemám zmáknutou tamní scénu natolik, abych si dovolil cejchovat Garuda Force na tahouny, případně odpadlíky indonéského metalu, ale pokud by byla „Modrá obloha“ adekvátním vzorkem, dalo by se říci jediné. V Indonésii nejsou vůči vlivu světových tahounů imunní, ale provedení je tristní.
„Blue Sky“ je takovým demem z dema raných alb Stratovarius či Yngwieho Malmsteena. Zhruba na území neoklasicistního speed/power metalu jsou kořeny Garuda Force. Jenže. Ve třech kouscích zvuk jako z pralesa, ve dvou přece jen o něco čistší (aspoň trochu mají šanci vykouknout klávesy), ale ani to není žádný zázrak. Hudební nápady nulové, všechno je to okoukané, průhledné, archaické, předvídatelné, laciné. Nepříliš jistý Regiho nosový vokál se dá s trochou tolerance snést alespoň do chvíle, než se tenhle křikloun pokusí přitvrdit nebo zajet do výšek, sbory, když už jsou slyšet, jsou jalové. U stereotypní rytmiky člověk zapochybuje, zda obsah kolonky bubeník v době nahrávání (Edo gawa) je značka nějaké levné mašinky nebo jméno skutečného tlučouna.
Z první věty tohoto odstavce se dá usuzovat, že alespoň na kytarách by se mohlo dát stavět. Mohlo, jen jsme v situaci, že jednooký je mezi slepými králem. Svérázně působí i fakt, že tři skladby jsou nazpívané v domorodštině
a pokud máte naposlouchané třeba (pokud mě paměť neklame) japončíky Anthem (kteří nejsou žádná ořezávátka), víte, jak srandovně může rodný jazyk dané oblasti v metalu znít.
Páni, kde je těch patnáct let (byť plné dvě třetiny téhle doby pod jiným názvem) předchozího fungování téhle party? Budou-li kluci na sobě pracovat tímto tempem, mohli by se vypracovat do české vesnické ligy zhruba tak ve druhé třetině tohoto století.
|
