Plzeňská Znouzectnost má tu výhodu, že za těch osmadvacet let působení ji lze považovat za nezpochybnitelnou jistotu. Má i tu výhodu, že se jí trvale daří udržet kvalitu svých desek na solidní úrovni. Zmiňovat jako výhodu její schopnost hravě zacházet s chytlavými melodiemi a důvtipně s mateřštinou je asi nošením dříví do lesa. A ke všem těmto výhodám doplňte fakt, že po šestileté albové pauze je kapela ve výborné formě a na desku se vešlo tentokrát pouhých čtrnáct písní (což je vyrovnání kapelního „rekordu“ a to ještě „Postfederální“ žertík, coby dovětek „Federálního“ žertíku nelze považovat za plnohodnotný kus), čímž to kvalitativní síto snad ještě zhoustlo. Zdánlivou nevýhodou (alespoň do doby, než proženete celou desku ušima) se může jevit fakt, že Znouzectnost nahrála své „Beat Simplicitas“ (hezký a trefný název) ve svém nejzákladnějším složení, tedy bez hostujícího saxofonu, flétny a vokálu Romany Kohoutové a kytary Michala Röhricha, stejně tak jako skutečnost, že jde o desku, nahranou „na první pokus“, bez nějaké přemíry úsilí, věnovaného čistotě zvuku (pozor, vše je dobře čitelné). Ale proč ne, když zrovna u Znouzectnosti je i tahle spontánnost a pouliční špína plusem?
Typický rukopis ZNC je z téhle desky samozřejmě čitelný na míle daleko (je to v podstatě malý zázrak, jako by tahle studna byla v podstatě nevyčerpatelná, i když si člověk si leckdy řekne, že o podobný motiv se ZNC již přinejmenším otřeli ), chytlavé (chce se mi vypustit pojem lidové) písničkářské melodie, stylově roztříštěné od punkových motivů, folkových pohlazení až k bigbítové přímočarosti, sjednocené do nenápadně, přirozeně a skromně působícího celku, nabité až neskutečně šikovnou trubadůrskou výpravností, tradiční textovou potměšilostí a poťouchlostí. Není náhodou, že tipy na zařazení do kroniky toho nejpovedenějšího z tvorby ZNC se průběžně mění podle aktuální nálady a posluchačova rozpoložení - u mě jasně vítězí skvěle vygradovaná zpěvná hopsavka „Každý věk má své hrdiny“ se svým „a na pouhé minuty proslavíš i prase…“,dramatičtí „Trosečníci“ s chytrým konstatováním „vždycky více dobré srdce než to špatné krvácí“ , ještě mrazivější atmosférou napěchovaný „Nejlepší ze všech světů“ s optimistickou pointou „ze všech světů nejlepší máš, věř mi, je to tak, a lepší nežli nebýt může být i koncentrák…“ , hudební pohodovka a jakási reggae uvolněnost v „Šroubku“ s famózními vokály i bezelstně absurdní příběh „Kovboj jménem Dan“.
Jasně, tak jako u každé desky ZNC i tady bych našel kousky, bez kterých bych se klidně obešel (konkrétně lehce potrhlá a na první pohled krapet infantilní „Jedeme v autě“ (ale bacha, z textu opět mrazí) a nevýrazný Ziggy Boy“), ale ruku na srdce, k tradicím ZNC patří i to, že to jejich chuťové spektrum je natolik barevné, že i songy, kterými se člověk musí tak nějak zarputile prokousat, jsou vlastně nutností, aby člověk dostal „to pravé znouzectnostní“.
O svoji osobitou šaškovskou čepici plnou moudrosti, laskavého humoru, leckdy absurdního nadhledu i mrazivých jehel, uvelebených v náruči přitažlivých melodií a popěvků ZNC nepřišli. Naopak, sedí jim na hlavě pevněji, než po setkání s Anubisem. A díky tomu je přirozeně upřímné „Beat Simplicitas“ prakticky neoposlouchatelné.
|
