V naší pomyslné rubrice klenotů powermetalových archivů stále zůstává mnoho ukrytých pokladů. Jeden z nich odtajníme právě dnes. O existenci této kapely jsem neměl dlouho ponětí, možná proto, že jsem ji podvědomě zaměňoval s Němci Wizard, které nijak zvlášť v oblibě nemám. Nebo jsem možná vždy slyšel špatné album Brazilců. Pravdou totiž zůstává, že deska „The Kingdom“ je jako růže mezi trním, neb pokud se kvality týká, přeskakuje své diskografické bratříčky o několik koňských délek a některé skladby z ní stojí v mém pocitovém žebříčku oblíbenosti na tom nejvyšším vrcholu.
Album vzniklo v období gradace druhé powermetalové vlny (tedy kolem roku 2004). Měli bychom ale upřesnit široký pojem „powermetalové“. Zatímco výše zmínění Němci Wizard prezentují těžkotonážní odstín, Jihoameričané stojí přesně na opačném pólu tohoto subžánru. Zvuk spíše hladí než řeže, je subtilně vstřícný, než aby vybízel k boji. Zpěv Christiana Passose jakbysmet. Klávesy samozřejmě nechybí. Jsou to ale nesmírně podmanivé melodie, které činí hudbu výjimečnou. Chvílemi je to doslova emotivní pohádka. Některé pasáže jsou jako od Jaroslava Uhlíře (kdyby skládal metal). Zní to všechno pateticky? Tak přesně takové album „The Kingdom“ je. A vůbec se za to nestydí.
Jak už bylo zmíněno, v rámci diskografie jde o ojedinělý výstřik kreativní invence. Jakoby byli tvůrci dočasně osvíceni nějakou megapozitivní energií a přitom ji dokázali naprosto věrně vtělit do hudebních tónů. Poslech spolehlivě vyhání negativní stíny z těla (jistě, u někoho může ona všeobjímající vlezlost působit přesně opačně, ale takoví lidé už pravděpodobně dávno přestali číst, pokud vůbec začali). U těch nejprosluněnějších hitů (ano, slovo hit je zcela na místě) pak působí přímo léčivě. Úvodní titulka je spíše závdavkem pro věci příští, jakkoli i zde už můžeme vystopovat příjemné nápady. To hlavní ale přijde s nástupem druhé „King Without a Crown“. Půvabné sloky, ještě sugestivnější bridge a refrén? Ten už je z říše melodických snů. Ale chorusem to ještě nekončí. Brazilci si rádi hrají s kompoziční strukturou, v tomto případě následuje mezihra, jež příjemně vyhecované pocity povýší téměř k orgastickému zážitku (téměř!). Opravdu výjimečný a ve svém sršícím pozitivismu vpravdě originální zážitek. A takové kousky jsou na album celkem čtyři, krom tohoto ještě „Willing to Be Free“, „Sinners and Saints“, „Step Back“ (plus na některých verzích ukrytý bonus "Bring Down The House") a další k tomu mají slušně nakročeno…
Každopádně platí, že žádná ze skladeb není vyloženě prosta nějaké vkusné melodické atrakce, i když to vždy nevyjde do puntíku. Čtyřka „Riding The Twilight“ např. obsahuje neskutečně chytlavé vokální linky, tento vklad se ale nakonec trochu rozplyne v repetici nezajímavého refrénu. Někdy zase uslyšíme podobnost s krajany Angra („Fallen Angels“), nebo opět nezajímavý refrén („Call of Wars“). Popravdě řečeno to ale velký vliv na finální resumé nemá. Je to jako s holkou, která je tak pohodová a skvělá, že u ní lehce přehlédnete pár nedostatků (třeba její zálibu v přiblblých seriálech). Důležité je, že je na ni v těch nejtěžších situacích vždy spolehnutí (kdyby jste nějakou takovou znali, dejte mi prosím vědět). Ony chválené písně mě vždy proberou z temnějších pocitů. Často mě z nich dokonce vytáhnou zpět na denní světlo. A to prostě nelze neocenit. Holce koupíme dárek nebo ji pozveme na večeři. V případě recenze udělíme adekvátně vysoké hodnocení.
|
