Tito talentovaní mladí Švédi (s dánským bicmanem) před šesti lety kovový hudební průmysl zasáhli silou vskutku Herkulovskou. Příjemná a svěží kombinace metalu, popu a retrodiska s rovnou třemi sólovými vokalisty zaujala slušnou část posluchačské obce, na druhou stranu se (jak to ale už u komerčně úspěšných projektů bývá) vyrojilo velké množství haterů, kteří název kapely nejsou schopni ani vyslovit, natož se snížit k poslechu dotyčných.
Bez mučení se přiznávám, že první letošní singl „Drop Dead Cynical“ mě slušně vyděsil, následný „Trinity“ jsem ani už neměl odvahu poslouchat…. Při prvních dvou posleších alba jsem pak v rozhovorech avizované stylové posuny nikde nezaregistroval, na první signální útočná chytlavost debutu ta tam, sexy hit typu „The Nexus“ se letos nekoná vůbec, zkrátka ten samý kolovrátek čistého mužského a ženského zpěvu, protknutý občasným growlem, podložený hoblujícími kytarami a stále stejně znějící elektronikou. Do toho všeho ještě neskutečně arogantně znějící název „Massive Addictive“ (=masivně návykové). Pokud dáte pouze na první dojmy, desku s mnohými invektivy zahodíte. Jenže jak se někdy říkává - nedávej na první dojem.
Po pátém, osmém, třináctém, sedmadvacátém poslechu se rapidně karty obrací, až to je udivující. Zmiňovaných stylových změn lze pojednou již slyšet, a o volných chvílích se přestihnete, jak si broukáte některý z refrénů. Mezi to nejzásadnější, co je letos jinak, musí patřit jiné nazvučení alba. Inženýři díkybohu vytáhli kytary nad veškerou elektroniku, čímž na povrch vystoupily metalové prvky. Člověk při poslechu získává pocit, že vnímá skutečně některou z odnoží metalu, a ne vítěze vatikánské superstar, do jehož debutu byly masivně boosterované a podlazené kytary přimíchány nešťastnou náhodou. Nový growler Henrik Englund disponuje mnohem výraznějším a šťavnatějším hlasem, díky čemuž (+zvuku kytar) se některé pasáže dostávají pomalu až někam k deathcorovým vodám. Palec nahoru. Rovněž si nelze nevšimnout smysluplnějšího využití všech tří zpěváků. Kráska Elize Ryd svým křišťálově průzračným hlasem dominuje celému albu i tentokrát, ovšem s bohatým přispěním nového kolegy, a tak mnohem lépe vyniká kontrast mezi kovovou a semišovou složkou, to celé na úkor třetího vokalisty, Jakea E Berga, který zde má prostoru o něco méně (tento fakt ale též kvituji s povděkem, jeho nasládlý zpěv mi neseděl nikdy, i když není zdaleka tak slizký, jako vokalista obdobně zaměřených Dead By April).
Nejzdařilejší kousky nelze jednoznačně vypíchnout, jelikož většina alba má hitové ambice. Za mne tedy trojlístek „Trinity“ s příjemným a zábavným refrénem, „An Ordinary Abnormality“, která tempem mustanga zahlédnuvšího poslední zelený trs trávy zběsile utíká vstříc cíli, nechávajíce vyniknout jak zpěvným refrénům, tak i corové nabušenosti. Osobní numero uno ovšem tkví pod názvem „Danger Zone“. Je vedeno v pomalejším šlapavém tempu a dává ještě výrazněji vyniknout již zmíněnému kontrastu, přičemž refrén je jedním z dalších letošních „masivně návykových“. Výše zmíněný první singl mě postupně zaujal taktéž, stejně jako titulka, jen v obou musím namísto kytar či zpěvů vyzdvihnout elektronických prvků, konkrétně těch dubstepových, které obě skladby příjemně ozvláštňují a dávají jim punc moderně znějící kapely. Otevírák „Dynamite“ hitové ambice příliš nemá, zato mu ale vévodí ostré kytary, luxusně řezající už tak těžce zkoušené ušní bubínky. Balady, nebo spíše tentokrát „balady“ naopak díru do světa neudělají, i když v pořadí druhá „Over And Done“ se poslouchá příjemně, ale na krásnou „Amaranthine“ ztrácí hlavně v méně půvabných vokálních linkách. Zbylé, nezmíněné tracky jsou kombinací již výše napsaného a bonusy v podobě dvou akusticky provedených letošních písní spíše vadí a nic zásadního pro album nepřináší.
Zvuk je masakrální, vražedný a skvěle dotažený. Jak jsem již zmínil, Olofova dominující kytara má brutální, tvrdý, drsný, dravý a težce deathcorový zvuk, jenž je ale samozřejmě logicky změkčován elektronikou a něžným zpěvem Elize (potažmo i Jakea), naproti tomu skvěle koresponduje s Henrikovým growlem. Elektronické prvky nejsou již tak otravné a „disko-znějící“, jak předloni, ale spíše dokreslují atmosféru, než aby měly tendence dominovat.
Takže, test všech kapel, třetí řadové album, ve finále dopadl nad očekávání dobře. Mnohem lepší zvuk, Elize se den ode dne lepší (nejen vizuálem, ale hlavně výkonem), nový growler pomohl, placka nabušená (pop)-metalovými hity až po okraj (ano, metalu je fakt více), tak proč se nepokusit dojem z prvních poslechů ignorovat a přistoupit na to, co se zde skutečně děje (ne to, co by si někteří přáli, aby se dělo) a nechat se unášet příjemnou lehkostí, vzdušností a laskavým hudebním nadhledem? Masivně návykové? Bez debat ano.
|
