Jak tak koukám, Obituary jsme se ještě na těchto stránkách nevěnovali. A to je samozřejmě velmi nelichotivý fakt. Zkusme jej tedy alespoň trochu napravit recenzí novinky „Inked in Blood“, kterou floriďané vypustili na tmu pekelnou v říjnu. Jde o v pořadí devátou placku, přičemž ty první z přelomu osmdesátých a devadesátých let jsou neoddělitelnou součástí deathmetalového jadřince, bez možnosti zkažení či zahnití. Stále jde o čerstvý a náležitě výživný žánrový zážitek, nehledě na to, že od samotného debutu uplynulo již těžko uvěřitelné čtvrtstoletí. Poslech aktuální desky nás ovšem do této doby spolehlivě vrátí, až má člověk chuť podívat se na ulici, jestli po ní náhodou zase neprojíždí Škoda Favorit.
Nového se totiž neděje vůbec nic, jednak proto, že prostor pro kompoziční manévrování je minimální a jednak proto, že po tom tradiční fanoušek vůbec netouží. A pak, když máte v kapele takové hrdlo, jakým se pyšní John Tardy, budete originální a zajímaví, i kdyby jste se nakrásně jmenovali třeba Katapult nebo (nedejbože!) Chinaski. Možná si umíme představit některé skupiny bez jejich vokalisty (vokalistky), aniž by hrozila zásadní ztráta identity, v případě Obituary je ale taková věc zhola nemožná. Právě díky Johnymu je každá nová fošna hodna poslechu. I proto jsem se do ní ostatně pustil, ačkoli mě death metal už zdaleka nebere tolik, jak tomu bylo v devadesátých letech.
Z čehož ale zároveň vyplývá, že nejsem onen zmíněný tradiční fanoušek a obávám se, že kdo je na tom podobně, nebude z nové desky až tak na větvi. Nejlépe mi vždy bylo, když se Obituary s ničím nesrali a vypálili svůj klasický death'n'thrashmetalový nátěr. Na novince nalezneme takové kousky tři ("Centuries of Lies", "Violence" a "Minds of the World"), všechny disponují přesně tím neodolatelným old schoolovým nábojem, proto je velká škoda, že je jich jako šafránu. Zbytek si totiž usurpují (pro tuto kapelu specifičtější, uznávám) valivé, mnohdy téměř doomově roztáhlé a satanžel také velmi se podobající riffy. Chvilku to je působivé, postupem času to ale začne trochu nudit. Druhá polovina alba je tak (až na zmíněný prasopal) mnohem hůře snesitelná. Ona se také celková stopáž rovná bez jedenácti minut jedné hodině, což bude na deathmetalové album vždy moc.
Až na pekelné dno podladěné Peresovy kytary jsou dalším poznávacím znamením. Ale sranda je, že nebýt toho (a samozřejmě Tardyho vokálního hněvu), jednalo by se o čistý heavy metal, neškodný jako děti ve školce. A třeba sólo ve čtvrté "Visions in My Head" zní hevíkově tak jako tak. Nic proti tomu, je to ostatně také jeden z důvodů, proč má pro mě tahle parta stále své kouzlo. Tento magický účinek se ale z výše uvedených důvodů splývavosti stává daleko intenzivnějším, když si songy z (nejen) nového alba aplikuji jednotlivě. Výsledné hodnocení tedy odráží smíšenost těchto pocitů.
|
