Ve Velkém Meziříčí se metalu daří. Přišla zde na svět nejedna zajímavá hudební sestava a jednou z nich jsou i Mawataki, hardcoristé, kteří si libují v etnických nástrojích a auře, díky čemuž jejich hudba dostává další zajímavý rozměr. Jedním z důkazů je letošní deska „Klid po bouři“, u které již její temný obal budí touhu se zaposlouchat do poselství, vloženého do osmi skladeb.
Mandolínou začínající „Cesta upřímnosti“ za pomoci zesilujících kytar zdánlivě poměrně dlouho (lehce přes minutku) stupňuje napětí, než konečně vyvrcholí zlomem, přecházejícím do metalcorového soundu. Mawataki ale nectí jednotvárnost, a tak celá skladba příjemně přešlapuje mezi Gufovou mandolínou ve slokách a údernými metalovými refrény. Následující „Můj přítel stroj“ už je písní v mantinelech spíš klasické instrumentace a Gufova role postupně zachází do pozadí. Osobně mě zaujal kontrast sólových vyhrávek, první opět v režii etnických nástrojů a druhá již klasicky kytarová. Přesto mi tahle skladba chtě nechtě připomíná zvukem Krucipüsk na albu „Druide“ (což není myšleno ve zlém). Tím trochu ruší celkový dojem z myšlenky, ukryté v textu o lidstvu, propadajícím technologiím, které začínají člověku poněkud přerůstat přes hlavu. A protože Mawataki mají na jazyku mnoho věcí v tomto směru, přecházíme do už čistě metalově laděné „Než bude pozdě“. Nastavený rychlý rytmus neztrácí na síle a Viťa a spol. nám do uší varovně křičí o přírodě, které dochází trpělivost a začíná bouřit. „Klid po bouří“ však přichází pouze názvem. Blesky z kytarových riffů trefují vše v nejbližším okolí a hromy Vaškových bicích nabývají na síle. Z repráků křičí ne zrovna přátelsky laděný živel. Ještěže jsem vždy miloval procházky v bouřce.
Instrumentálním „Znovuzrozením“ je možné vycestovat do vysněné divoké přírody, fakticky se jím dostáváme i do druhé poloviny alba. Škoda, že tohle je jediná skladba, kde převažuje záliba kapely v starých národech tak, že by z toho měl radost i samotný Cavalera. Nejtvrdší skladbou na desce je bez pochyby „Etický kodex“. Punková zběsilost v několika okamžicích přecházející až k thrashi a death metalem načichlým kytarám. Growlující vokál na hranicích možností. Kromě toho se mě tahle skladba dotýká i poselstvím, protože sám považuji pokoru mezi lidmi za naprosto zásadní problém. Jediné, co vlastně lze dodat, je skutečnost, že se nemohu dočkat, až tenhle vál rozklepe stěny držící pohromadě kdejaký klub. „Kde je pravda“ je aktuální otázkou snad od chvíle, kdy lidský druh začal používat slova. Ovšem takto pestře zabarvenou mi ji ještě nikdo nepoložil. Od tvrdě hardcorové podoby přes akustické pasáže po melodické kytary s vokálem plným palčivé bolesti. Tečku za deskou „Klid po bouři“ dělá opět „Cesta upřímnosti“, tentokrát ve zremixované podobě. Nemůžu říct, že bych těchto věcí byl obzvláštní fanoušek, zvlášť s příchutí dubstepu. Přesto se Mawataki povedlo udělat nenásilný elektronický kousek obohacený o piano – což v dané kombinaci nezní špatně – a z řvoucích vokálů zvolnit na klidnější tón. Tím dosáhly oproti prvotní „drsné“ verzi k jistým způsobem sentimentálně zastřené podobě a nemůžu říct, že by se to špatně poslouchalo, ba naopak.
„Klid po bouři“ je druhou deskou velkomeziříčské party a i tentokrát se Mawataki vydali mírně jinou cestou, než by člověk od kapely se štítkem hardcore čekal. Se svou zálibou v exotických nástrojích dostávají do své hudby element navíc, což se automaticky odráží i v lyrické stránce. A za sebe mohu říct, že je příjemnou změnou slyšet jiné, než politicky motivované songy, přestože svým sdělením neztrácejí nic na upřímnosti, palčivosti a aktuálnosti.
Oproti prvotině „Vlastní svět“ je tohle album hudebně méně přímočaré a surové, na druhou stranu je vyspělejší a dá se říct barevnější. Akorát je trochu škoda, že oproti prvotině je z (metalově) netradičních nástrojů slyšet maximálně mandolína s výjimkou instrumentálky „Znovuzrození“. Mawataki jsou jednoduše kapelkou se specifickým přístupem po hudební i filozofické stránce, jejíž nový počin mě znovu přesvědčil o tom, že „já jsem ten, co NEztratil víru“ v tuzemský underground.
P.S.: zhruba v polovině října kapelu opustil zakládající člen Gufa, mistr nekonvenčních nástrojů v tvorbě Mawataki. Důvodem odchodu byl jeho další projekt Letrourou. Není však nutné klesat na mysli, kluci slíbili, že ač se jejich další tvorba bude ubírat již tvrdším směrem, přesto se Gufa čas od času po jejich boku objeví.
|
