Ne, že by se Steelerům do téhle doby vyhýbaly personální změny, přece jen při vylaďování sestavy, dřív než se kapela vydala poprvé do studia, zejména pak v souvislosti s hledáním zpěváka k nějakým (byť z dnešního pohledu se dá říci, že nepříliš podstatným) rošádám došlo. Po celkem čilé koncertní aktivitě při propagování „Rulin´ The Earth“ a přípravách na třetí album se však Steeler museli poprvé vyrovnávat se změnou vítězné sestavy. Odskákal to rovnou zakládající člen, basák Volker Krawczak. Důvod je víc než úsměvný – Krawczakova nadváha a tím pádem jeho nedostatečná vizuální přitažlivost pro publikum… Že tohoto kroku zřejmě hodně želel druhý „otec“ kapely lze usuzovat z toho, že po definitivním rozklížení kapely o necelé tři roky později si při budování kapely Axel Rudi Pell na Volkera Krawczaka (pravda, až jako na třetího basáka v pořadí, ale v konkurenci Thomase Smuszynskiho a Joerga Deisngera to zas taková ostuda není) vzpomněl a od sporadické účasti na debutovém albu dělá Volker Axelovi společnost dodnes.
Hledání náhrady nebylo jednoduché, o čemž svědčí fakt, že během roku, kdy se na svět dostalo album „Strike Back“ se v kapele protočili dva krotitelé tlustých strun, přičemž na albu zvěčnil své umění Francouz Hervé Rossi. I ten se však nedlouho po vydání alba musel poroučet (důvodem – svět je plný paradoxů - prý měl být fakt, že spíš než jeho schopnosti, hrála hlavní roli při jeho přijetí do kapely image). A aby toho špitání kolem téhle desky nebylo málo, tak prý si producent Frank Bornemann tentokrát příliš nezasloužil zvěčnění v bookletu, neboť podstatnou část jeho práce měl na svědomí Jan Němec. Korunu zmatkům ve finále nasadila samotná firma Steamhammer, která na CD verzi alba přeházela pořadí skladeb, obal však převzala z původního vydání včetně originálního pořadí.
Podstatné je však to, s jak kvalitním materiálem na svém třetím albu Steeler přišli. Inu, vůbec to není špatné. Kapela je vyhraná, ví, kam směřuje (do melodií se jí začíná vkrádat americká chytlavost), o kompozičních schopnostech tria Burtz-Eder-Pell není pochyb, o jiskřivé spolupráci kytaristů (coby jednoho ze zásadních elementů kapely) stejně tak a projev Petera Burtze se stále víc podobá zpěvu.
Největší bolestí téhle desky je skutečnost, že chybí (když už se Steeler začali klonit k hitovosti) jednoznačný hit. Jasně, že spád v bridgi, melodický refrén (trochu Bonfire, trochu Amerika) a jiskřivé sólo v „Money Doesn´t Count“ , jednoduše působivý riff, skvěle neotesaný zpěv a decentní sbory v „Messin Around“, či nekompromisní přímočará šleha „Danger Come Back“ jsou nepřeslechnutelné, do zbytku materiálu se taky žádná vata nenacpe (a když už by snad se nějaký náznak objevil, kouzlení kytaristů tenhle pocit snadno zažene), ale přece jen stav absolutního uspokojení ne a ne nastat.
Steeler na svém třetím albu potvrdili cestu, kterou se vydali s předchozí deskou. Jsou podstatně líbivější, než na svém debutu, a i když albu „Strike Back“ neschází dechberoucí energie, přece jen ta neurvalá a divoká smršť z před dvou let poněkud ztichla. A ačkoliv oproti desce předchozí je „Strike Back“ konzistentnější (o stoupající kvalitě svěžího a dynamického zvuku nemluvě), ani tady bych si netroufl tvrdit, že by ten přerod dopadl na 100% úspěšně. Jako by se Steeler pomalu ale jistě začínali řadit do davu na velmi silné německé scéně.
|
