U polských Axe Crazy je všechno jasné už při pohledu na fotku kapely (tedy v případě, že promineme křiklounovi kapely Michaelu Skotnickimu jeho nedůslednost při dodržování dress codu…). První pětiletku svého působení zakončila parta, která si ne náhodou své jméno vypůjčila ze songu jednoho ze zástupců britské novometalové vlny, kapely Jaguar, vydáním čtyřskladbového elpíčka, se kterým posluchače nekompromisně zatáhne o nějakých třicet let zpátky.
Dělají to dobře, až revivalově (byť se samozřejmě jedná o jejich vlastní tvorbu) autenticky a s úctou k době, kdy se všechno metalové (a jedno, jestli se bavíme o Británii nebo Germánii, neb i tenhle kořen lze zaslechnout) dravě klubalo na svět, kdy vládla přímočará jednoduchost, melodičnost ruku v ruce s tahem na bránu, kdy i zpěváci s nepříliš osobitým a technicky nijak vytříbeným projevem si mohli svou živelností vydobýt ostruhy a slávu.
Axe Crazy mají v krvi optimisticky laděné riffy, výrazné a pod kůži snadno zalézající skandovatelné refrény, cit a dostatečné umění pro vydařená sóla. Jejich songům chybí trochu výraznější gradace a proti nim stojí i fakt, že ti, kteří si tímhle stylem získali za ta dlouhá léta nějaký kredit, buď už se nějak (a jedno jak) vyvinuli, a nebo zanikli (jinak řečeno, zenit má tahle muzika dávno za sebou).
Milovníci starých časů by s touhle deskou měli prožít velice příjemnou něco víc než čtvrthodinku. A pro ty, kteří váhají, si dovolím doporučit k ochutnání uspěchanou halekačku „Sabretooth Tiger“, která je dle mého tím nejchytlavějším kouskem kolekce, po kterém budete mít stoprocentně jasno, jestli brát či nechat být. U mě Axe Crazy zůstávají v hledáčku minimálně do dalšího kola.
|
