V oficiálních materiálech popisujících nové album portugalské kapely se dočteme, že jde o znovu nahranou verzi debutu „Darklands“ z roku 2004. Něco tady ale v tom případě nehraje. Porovnáme-li obě desky, najdeme hodně odlišností. Tak třeba stopáž nové verze dosahuje jen něco přes polovinu hrací doby původního díla. Skladeb je tedy méně, prvních pět dokonce úplně chybí. Nicméně ten skutečný záměr se podařit naplnilo. Zvuk je mnohonásobně vydařenější a jde tak vlastně o nový zážitek. Kdybych byl ale ortodoxní fanoušek skupiny, asi by mně zatraceně vrtalo v palici, proč nejde o plnohodnotnou předělávku, a chtěl bych nějaké vysvětlení. Oficiální stránky ovšem již dlouhou dobu mlčí, což k dobrému image zrovna dvakrát nepřispívá.
Mě osobně pak vyloženě neohromí ani hudba, která sice staví na mém oblíbeném thrashmetalovém základu, vmíchává do něj ale moderní prvky ve formě hry na „hodného a slušného policajta“, tedy střídání melodického zpěvu s harshem a growlem, a to mně nikdy moc do uší nešlo, neb mi obdobně znějící smečky splývají jako výprodej hadrů v sekáči. Ani Portugalci nepřicházejí s ničím extra ohromujícím, jistou kvalitu ale popřít nelze a proto jedním dechem dodávám, že pokud si někdo hoví ve výše zmíněných postupech, nebude pravděpodobně zklamán. V případě Shadowsphere musíme ještě do žánrové mlýnice přisypat i pár deathmetalových zrnek a také slušnou hrst corového obilí.
Většina ze skladeb začíná mluvenými intry. Ta jsou naštěstí krátká, takže nestihnou nudit a naopak svým hororovým laděním příjemně připraví na následnou smršť. Jenže problém je v malinko přepálené stopáži písní, jež se pohybuje kolem šesti minut, přičemž se ostré náboje většinou vystřílí už během první půle. Vrcholný moment desky lze slyšet až v její závěrečné části.
Minutová předehra „Hunters Prelude“ plynulým přechodem uvede nejvychytanější kompozici „The Everlasting Dream“, v níž se thrashmetalové kořeny s ničím jiným nezapletou a nápaditě prorostou až k samotnému závěru.
Do toho si sugestivně zafrázuje zpěvák Paulo Gonçalves (ve stylu Zetro Souzy z posledních Exodus) a má pozornost je v tu chvíli konečně správně zalarmována. Jenže, místo abych poté dostal ještě další poctivou metalovou porci, přijde vybrnkávané outro a je po všem. Celkové pocity tedy zůstanou lehce rozpolcené, díky velmi dobrému zvuku, několika slušným momentům a fungující temné atmosféře (včetně obalu desky) se ale nakonec rád přikloním ke kladnému hodnocení.
|
