Někdy je zajímavé zaposlouchat se do kapel, které sice víceméně hrají váš oblíbený žánr, jdou na něj ale z jiné strany, než která je vám blízká. Změna je život a rozšiřování hudebního obzoru patří jistě k věci. V mém případě minimálně proto, abych si (zas a znova) potvrdil, že thrashmetalová odnož, jíž si nechávám odpálit květák nejčastěji, tedy neo-old school, reprezentovaný třeba Řeky Suicidal Angels nebo klasiky Kreator, pro mě zůstává nejlákavějším pojetím, a ty ostatní stále moc nepobírám.
DEFICIENCY – The Prodigal Child (2013)
V případě prvních dvou kapel to ale nedopadlo vůbec špatně. Nejvyspělejším projevem jednoznačně působí francouzská smečka Deficiency. Jejich druhé album „The Prodigal Child“ představuje moderní thrash (něco ve stylu Machine Head), což znamená hodně groove a mathcore, jenž se projevuje v mixu melodických a hrdelních vokálů. Kdo si v tom libuje, nebude zklamán, neb hudbě nelze upřít nápaditost, jež jde ruku v ruce s dobrý zvukem (rovněž se mi velmi zamlouvá obal). Sympatická je snaha o vícežánrovost, dočkáme se i progresivně zasekávaných riffů („The Introspection of the Omnipotent“) nebo heavymetalové instrumentálky („A Way Out of Nowhere“). Chtělo by se tedy dodat, že nuda nebude tématem, problém je ale ve stopáži. Tak třeba ona instrumentálka trvá přes sedm minut, utáhnout by však dokázala zhruba polovinu. Podobně je to s dalšími songy. Žádný z nich nejde pod pět minut, album pak v hrací době nakyne až na jednu hodinu. Kvalita je tak částečně rozmělněna kvantitou a s tím úzce spojenou schematičností. Přesto je album hodné doporučení.
6/10
TORMENTRESS – Operation Torment (2014)
Ani tohle není žádnej průser, naopak, je ještě lépe. Tormentress jsou singapurskou (!) partou, a aby to bylo ještě pikantnější, tvoří ji samý ženský. Škoda, že stejně výjimečná není i hudební náplň. Promo materiály mají zase plno keců o inspiraci monstry jako Kreator, Sepultura, Sodom nebo Destruction, ve skutečnosti jim samozřejmě nestačí ani po smrad z ponožek (ok, Destruction možná jo). Zvuk je ale naštěstí ucházející (nikoli dokonalý) a z holek (hlavně zpěvačky) je cítit správný zápal pro věc. Rytmika dosahuje slušných kmitočtů, které jsou podporovány příjemně (přestože časem dosti jednotvárně) naštípanými riffy. K dispozici tak máme hned několik nadupaných sypaček (např. úvodní "Denied", následná "Mutilator", devítka "No Remorse" nebo jedenáctka "Why"). Texty se ohání řízným feminismem, pokud jsou ale provozovány v dominantně patriarchálním žánru a jejich pronášející zní rovněž (skoro) jako chlap, pak to působí více jako vlastní gól, ačkoli je rovněž pravda, že polemizovat bych o tom zrovna s těmito (předpokládám) slečnami někde z očí do očí nechtěl. Každopádně ženský thrash metal představuje jisté oživení, jakkoli spíše formální, nežli věcné. Šanci si ale zaslouží a pokud vás holky zaujmou, zkuste třeba i brazilský female thrash v podání party Nervosa, která je na tom stran kvality možná ještě o kousek lépe.
6,5/10
E-FORCE – The Curse… (2014)
Další dva počiny už budou záležitostí old-school thrashe v tom nejarchaičtějším pojetí. Popravdě řečeno mi nedochází, proč se někdo v dnešní době snaží dosáhnout efektu let osmdesátých se vším všudy, tedy i s blbým zvukem a vokálním projevem, jenž působí, jako by ho jeho majitel provozoval ve velmi pozdní fázi opice. Kdyby se mně najednou z repráků začal valit neprodyšný kouř z retek, vůbec bych se nedivil. Krásně by to dokreslilo atmosféru. Muziku bych pak byl schopen ocenit taky pouze v podroušeném stavu, kdy by mé rozlišovací schopnosti byly na bodě nula. Ošklivá ženská je ale po šesti pivech taky o dost hezčí, takže to nic neznamená. Opět téměř hodinová stopáž pro mě byla téměř k nepřežití. Thrash nemá koule, dokonce, i když mu na kytarový krk občas dýchne punkový nebo blackový odér. Jenže takových kapel je miliarda a většinou na to jdou chytřeji. Nesnaží se adorovat minulost a své výtvory kvalitně ozvučí. Vzpomenu-li si třeba na Amíky Toxic Holocaust, nemám nejmenší důvod se Kanaďany E-Force už nikdy v životě zabývat.
3/10
NATIONAL NAPALM SYNDICATE - Lex Talionis (2014) / EP
Pravěký bordel v podání této kapely naštěstí dlouho nezdrží, neb jde jenom o EP. Na druhou stranu Finové NNS fungují už téměř dvacet let, takže mají na svoji old-schoolovost právo a nechtějí-li se nikam hnout, je to jejich věc. Vydali ovšem pouze tři desky, ale za to asi tisíc demo nahrávek. Asi je to baví vždy jenom chvíli. Sranda u poslechu jejich EP byla, že mě začalo zajímat u třetí a čtvrté položky, než jsem zjistil, že jde o cover verze. Původní jsou tedy pouze první dva songy, přičemž ani jeden z nich ničím neohromí, třebaže ve druhém je (navzdory názvu "Planet Satan") patrná snaha o melodie v refrénu a heavymetalovém sólu. Jenže se zaprdlým zvukem je to stejně na hovno. Ony slušné covery jsou od neznámých punkových kapel s názvy (teď bacha!) Kansanturvamusiikkikomissio (KTMK) a Vivisektio. Poslední skladbou je pak (zvukově ještě strašněji znějící) cover "My America" od Nuclear Assault, přejmenovaný na "My Pudasjärvi", což je pouze (jak jinak) demo verze z roku 1988, která je, pokud se kvality týká, jenom do počtu. Stejně jako celé EP a vlastně i kapela.
3/10
|
