Psal se rok 2005 - kapela Rammstein vydala své v pořadí páté album „Rosenrot“ a chvíli na to oznámila menší pauzu. Tou dobou měl již kytarista Richard Z. Kruspe v plánu svůj sólový projekt Emigrate a o dva roky později mu vtiskl konkrétní podobu stejnojmennou deskou. Kapela se na trhu nijak zvlášť nechytla, a kdyby se kolem ní netočilo jméno slavné německé industriální smečky, zanikla by v propadlišti hudebních dějin úplně. Poslech Emigrate jako takový neurazil, ale možná až příliš okatě připomínal svým feelingem mocné Rammstein (rovný rytmus, vhodně zvolené samply, hřmotný refrén s hlavním riffem atp.), kteří se v roce 2009 vytáhli s velmi povedenou deskou „Liebe Ist Für Alle Da“, odjezdili k ní tour a opět se uložili ke spánku. Čili další prostor pro Kruspeho a jeho Emigrate – nová deska nese název „Silent So Long“ a vyšla nedávno.
Snad až na skladbu „My Pleasure“ se Kruspemu podařilo vymanit se z rammsteinovských okovů a jít si vlastní cestou. No, vlastní cestou. Druhá fošna překypuje elektronikou a připomíná kdejakou alternativní metalovou/hard (shock)rockovou kapelu, Robem Zombiem počínaje, přes Nine Inch Nails a Marilynem Mansonem konče. Právě posledně jmenovaný je dokonce i hostem v jedné z písní a není sám. Věhlasných jmen Kruspemu vypomohlo více…z těch nejzářivějších jmenujme ještě Jonathana Davise a Lemmyho Kilmistera. A ano, tušíte správně – „Silent So Long“ obsahuje s trochou nadsázky osm písní, jednu píseň od Motörhead („Rock City“), jednu od Marilyna Mansona („Hypothetical“) a jednu od KoRnů („Silent So Long“). Hosté dostávají ve skladbách totiž tolik prostoru, že zpívají buď celé party, nebo většinu z nich, a tak se album jaksi podivně schizofrenně rozdělí do různých hudebních koutů a nedrží pohromadě. Snad jediným pojivem může být všudypřítomná elektronika, která diktuje veškeré změny v písních a v neposlední řadě (až příliš) obaluje jinak ničím nezajímavý hlavní zpěv frontmana. Vedle marketingového tahu se jedná nejspíš o hlavní důvod, proč se hosté tak často dostávají do hry – Kruspeho zpěv je totiž nudný, jeho barva hlasu absolutně fádní a jeho rozsah prakticky nesrovnatelný s drtivou většinou ostatních hlavních zpěváků různých kapel.
Tento fakt má za následek téměř okamžité splynutí všech osmi skladeb, ve kterých nefigurují hosté a možná tak maximálně titulní „Eat You Alive“ v sobě nese kousek hitových ambic. Jinak se jedná o ten samý ubíjející postup, kde se ve střednětempých skladbách Kruspe snaží o polomeditativní projev a do toho běží jako podklad tuna elektroniky. Pro někoho může být sympatické, že se na rozdíl od debutového alba již nejedná o materiál, který působí, jakoby byl pro Rammstein odpadový (a nedostal se na jejich řadové desky), ale žije si svým vlastním životem, a když už, tak si bere inspiraci v jiných hudebních vodách.
Na druhou stranu „Silent So Long“ není po skladatelské stránce kdoví jaká výhra (chybí nápad, změna tempa, rytmu, pořádně zapamatovatelný refrén, různorodější aranže, cokoliv!)
a pokud by novinka neobsahovala početný zástup slavných hostů a jméno kytaristy z Rammstein, nezavadilo by o ni ani to málo, co si ji poslechne. Kruspe si však své muzikantské touhy zřejmě bude plnit i nadále a při další pauze Rammsteinů dá opět dohromady pár songů, se kterými se pochlubí široké veřejnosti. Troufám si tvrdit, že zajímat to ale nebude nikoho.
|
