Se svojí prvotinou přišli němečtí Nothgard před třemi lety a jejich „Warhorns Of Midgard“ nabídlo velice sympatickou srážku severštinou nadýchaného death-black-folk (sečtěme tyhle pojmy a za rovnítkem bude pojem pagan) metalu. Svůj druhý krok kluci absolvují v lehce pozměněné sestavě (u bicích se představuje Dominik Ziegler, který do kapely nastoupil ještě před vydáním prvotiny, ale samotné nahrávání ještě nestihl, a o rok později se coby třetí kytarista připojil Skaahl), ale se stejným entusiasmem a jen s drobnými korekcemi stylového kormidla (ale těžko říct, jestli ty drobné nuance, vedoucí k nepatrně dominantnějšímu využití melodického deathu lze považovat za cukání s kormidlem). A neb Nothgard nic podstatného neztratili na své nápaditosti (byť pochopitelně, ani o píď nedojde k prozkoumávání nějakých nových území), neměla by jejich aktuální deska dopadnout hůř než ta předchozí.
Neměla, ale o nějakém progresu či zlepšení se také hovoří jen těžko. Co na jedné straně Nothgard přidají na občasné větší barevnosti, to na druhé straně „vyváží“ celkem snadnou čitelností použitých motivů, která vede k tomu, že ve většině skladeb (a to i přes to, že tyto jsou napěchované energií a tlakem a nebobtnají na kdovíjakou délku) se objeví jakési hluché místo, kdy se to kapele začíná vléct (kupodivu se to třeba netýká závěrečné bezkonkurenčně nejdelší skladbě desky). Jinak řečeno, neschopnost včas utnout je docela na obtíž, asi jako v případě vypravěče, který má potřebu do svých svižných, poměrně dramatických i solidně vygradovaných příběhů nacpat nepodstatné a zbytečné detaily, které rozmělňují napětí.
Kterého se maximum podaří načerpat z příjemné kombinace optimistického riffu, pozitivně rozjásané melodie, uštěkaně hrubého zpěvu, chytlavě skandovatelných sborů a živé kytary v „Blackened Seed“, v podobně vystavěné hrubé palbě „Mossback Children“ a zejména v prolínání (při kterém mají Nothgard asi nejblíž ke svému v minulém kole poměrně silnému, aktuálně velmi decentnímu, folkovému pramínku) špetky bombastiky, melodické hravosti a hrsti teatrálnosti v „Black Witch Venture“. Dobře fungují i (po personální stránce utajené) bohaté klávesy, „Age Of Pandora“ patří do skupiny desek, u kterých pozornost vzbuzující intro (v tomto případě symfonický nádech a klávesově silná atmosféra) hraje velice důležitou roli.
Už minule jsem se odvolával na stylovou spřízněnost s Wolfchant, které Nothgard začali svým debutem solidně nahánět (nemluvě o tom, že s příchodem Skaahla jsou Nothgard s Wolfchant personálně propojeni už ze dvou pětin). Po loňském albu Wolfchant se však ten jejich náskok krapet zvětšil. Ale to rozhodně není důvod Nothgard zatracovat, jejich „Age Of Pandora“ nabídne dostatek agrese, melodií i hrubé chytlavosti. Solidní zábavná deska na vícero použití.
|
