GLADENFOLD - From Dusk to Eternity (2014)
Tato finská kapela bývá žánrově označována jako death/power metal, onu smrtící kolonku ovšem zajišťuje pouze sem tam growlující Esko Itälä, jinak jde o čiré melodično, sem tam trochu brutálněji podané, zmodernizované (viz právě střídání vokální intenzity) nebo povznesené symfonickým aranžmá. Debutové album přichází až v jedenáctém roce fungování Gladenfold, jemu předcházela pouze dema a EP (zato ovšem v hojném počtu). Příčinou toho může být nestálost hudebníků, z původních členů zbyli do dnešních dnů pouze bratři (?) Esko a Lauri Itälä. Nutno říct, že je tato personální nervozita v určitém směru vtisknuta také do drážek CD. Finové jakoby ze sebe chtěli dostat úplně všechno, mnohdy ovšem za cenu dramaturgické roztříštěnosti. Hned úvodní song v sobě mísí folk, symfo prvky alá Nightwish a rychlou brutalitu alá raní Children Of Bodom. Je to trochu zmatek, který se táhne celou deskou a ukotvit se jej podaří pouze párkrát. Konkrétně ve čtyřce „The Last Crossing“, která je přímočarým náhulem bez kompromisů (s velmi chytlavě krouceným sólem) a dokazuje, že když to pánové příliš nekomplikují, jsou dobří a zábavní. Dalším lákavým příspěvkem je šestka „Starforge“, kterou rozjíždí typický power/speedmetalový úvod s nezbytným zpěvákovým zaječením. To třeba na mě funguje spolehlivě a počítám, že tomu tak bude, dokud nás smrt nerozdělí (mě a speed metal). Ze zbytku písní se pak dá pečlivým poslechem vylisovat nějaký ten atraktivní moment, z pohledu celku jde ale (z výše uvedených důvodů) pouze o lehoučký nadprůměr. Napříště přeji Finům ustálení situace v jejich kapele, která zároveň povede k jistějšímu autorskému rukopisu.
6/10
YouTube ukázka - Where Fires Burn Frozen
ARKADIA - Unrelenting (2014)
Arkadia je shodou okolností další kapela, která vydává debutové album až po 11ti letech existence, včetně kupy EP a demo nahrávek, které mu předcházely. A národnost je zase finská. Pokud se ovšem atraktivity týká, je už rozdíl značný. Zmodernizovaný metal v jejich podání postrádá rozmanitost, jíž oplývá Gladenfold. Tímto subžánrem se soustavně nezabývám, a přesto mám při poslechu alba „Unrelenting“ pocit, jako bych něco velmi podobného slyšel již milionkrát. Jestli to klukům zabralo jedenáct let úporné práce, aby nakonec vydali tento ničím vybočující matroš, je to malinko smutné. Největším zádrhelem je střídání vokální intenzity, jež působí (jako u většiny podobných uskupení) velmi uměle, na efekt, takže se ve výsledku stává kontraproduktivním právě pro svoji prvoplánovost. Zpěv Antti-Jussi Valkami navíc nepatří mezi nejkvalitnější a celkový dojem rapidně sráží. Nejpřístupnějším momentem jsou díky tomu pasáže bez jeho projevu (viz nejlépe instrumentálka "The Decisions of Yesterday (Will Haunt Us Down)"). V těch se pak občas dají identifikovat zajímavější melodické prvky, které sice neohromí, ale špatně se rovněž neposlouchají. Není jich ale mnoho, a přestože deska není dlouhá (necelých 40 minut), její stopáž se nakonec jeví kvůli nedostatku dobrého obsahu dvojnásobná. Docela by mě zajímaly argumenty agentů a firem, které stále dokola vydávají to samé. Asi mají prachy na rozhazování.
4,5/10
YouTube ukázka - Unrelenting
GYZE - Fascinating Violence (2013)
Poslední zastavení bude opět debutové. Japonská smečka Gyze se zabývá melodickým death metalem, tentokrát ovšem daleko intenzivněji než v případě Gladenfold. Vokály se sice také prostřídají, občas se i zagroovuje, charakterem jde ale o daleko agresivnější metalovou nálož. A hlavně kompaktnější. Tam, kde se finské kapele dařilo jenom občas, jedou Japonci od první skladby do poslední. To má paradoxně za následek jiný nedostatek. Taková masáž se totiž postupem času slije v pocitově jednolitější hudební masu. Ne vždy jsou navíc songy prostoupeny dostatečně atraktivní náplní, aby uvízly najisto v palici. Některým se to ovšem daří velmi slušně. Úvodní smršť (a také videoklip) "Desire" chytne spolehlivě. Vrcholy ale přicházejí až s poslední třetinou desky. Osmička "Trigger of the Anger" zazáří především v příjemně klenuté sólové části. Dominantním vítězem alba je pak devítka "Day of the Funeral", kterou načne slastně patetické miniintro (tak typické pro japonské skupiny), na něž se nalepí intenzivní brutálně melodická dřeň, z níž musím vydloubnout zejména sugestivně nafrázované sloky a chytlavou kytarovou linkou podmalovaný refrén. Na obdobně zdařilé vlně pak serfují i závěrečný song "Midnight Darkness" a rozlučkové outro "The Black Era". Japonci svoji prvotinu zkrátka zvládli velmi schopně a stávají se symbolickým vítězem dnešního trojboje.
7/10
YouTube ukázka - Desire
|
