Heart of Steel, Heavy Thunder Drums, Guitar screams in the Air, Brothers Of Metal united in steel, Metal Hearts, … a to je prosím pouhý výcuc z textu jen jedné písně šestiskladbové novinky německých Dragonsfire. Pak pochopitelně ještě dojde i na další klišé, ale ono to k hudbě téhle čtyřky sedí jak pověstný hrnec na zadní část těla. Dragonsfire totiž hrají čistokrevný klasický heavík. Bez kudrlin, bez příkras, jen dvě kytary, rytmika, trochu neohrabaný hrubý vokál, chytlavé melodie, zpěvné či halekací sbory a germánský strojově přesný rytmus. A pro mě jsou dokonalým důkazem toho, že na téhle parketě je ještě stále co objevovat. Ne snad kompozičně a nápadově, ale z pohledu neprobádaných spolků, které s úctou, nezbytným nadšením a patřičným umem oprašují tu archaickou heavy matrici. Dragonsfire totiž na Silvestra završili první desetiletku své existence, během které vydali dvě full-alba a aktuálně i své druhé EP. A důvod toho, proč jsem o nich dosud neslyšel, je snad jen ten, že žánrově podobných spolků běhá po Germánii celá řada a tudíž není tak snadné vyčuchat každý slibný střípek této scény. Pro příznivce žánru totiž může být „Metal X“ (ano, název reflektuje aktuální výročí kapely) chutnou laskominou.
Šestka skladeb se nese v prakticky konstantní náladové linii - rychle a rychleji, melodicky a melodičtěji ve strohých a přímočarých slokách, spěchajících do zpěvných či skandovatelných optimistických refrénů, podařená harmonie kytar, živočišnost dobře vygradovaných sól, barevnost bicích a přitom alespoň špetka zvratů, aby posluchačově pozornosti nehrozilo snadné vyčerpání. Jediná sázka (jen krátkodobá) na vláčnost a atmosféru, ve které ten neotesaný hrubý vokál Torstena Thasilla Herberta chytá do svého vypravěčství příjemně zabarvenou chlapáckost, přijde v závěrečné „Hell“, špetka dramatu (krásně klišovité spojení zpěv + bicí + báječně ubrumlaná basa) přijde s potemnělou „Welcome To The Afterlife“, která u mě funguje jako největší tahák desky.
Přímočarým skladbám, do kterých Dragonsfire nemají potřebu přimíchávat jakékoliv chuťové šlahounky, pak vévodí úvodní klišovitá autobiografická (ano, právě odtud pochází úvodní citované výtažky) „Young & Wild“, a těžkopádnější „Heretic“ (důkaz toho, jak Dragonsfire dokáží strašně snadno sklouznout z agresivity do melodičnosti). Vyřvávačku „Steel Eel“ kapela částečně představila již na svém loňském EP, tady nabízí její rozšířenou verzi s hostovskou výpomocí frontmana kapely Steelpreacher i krátkým sólem Rolfa Munkese, v jehož studiu deska vznikala.
Tahle Amerika (ehm, Germánie) byla dávno objevená, ale jak vidno, těžit se z ní ještě dá. A některá naleziště mohou být ještě celkem výnosná, jak deklarují Dragonsfire. Jejich „Metal X“ je fortelná práce, která potěší (nic víc, ale hlavně ani nic míň) především staromilce.
|
