Abych vás dostatečně namotivoval k rozkliknutí celého článku, napíšu hned v úvodu největší lákadla tohoto nového italského projektu. Zpívá v něm Joe Cagianelli (ex-Derdian), s baskytarou vypomohl Mike LePond (Symphony X) a koncepční lyrika je inspirována „kodexovým“ vrahem Dexterem, kterého proslavil stejnojmenný americký seriál. Promo materiály ještě uvádějí jako velký tahák přítomnost tvůrce coverů Felipa Machada Franca, s tím se ale již neztotožňuji, neboť jej za žádného mistra nepovažuji a absolutně nechápu neutuchající zájem muzikantů o jeho práci. Pojďme ale raději k tomu opravdu důležitému, tedy k hudbě samotné.
Z kombinace jmen obou zmíněných pánů si snadno můžeme utvořit představu o žánrovém vyhranění. Komu vyjde progresivní power metal, má to správně. Pro mě osobně bylo ale největší chuťovkou jméno bývalého zpěváka Derdian. Po jeho odchodu pro mě tahle kapela ztratila podstatnou část svého kouzla, o to větší naděje jsem proto směřoval k dnes hodnoceným Starbynary. Drobnou nejistotu ve mně ovšem budilo slůvko „progresivní“. A během prvních tónů se potvrdilo, že oprávněně.
On také samozřejmě nebyl prvotní účel vytvořit Derdian číslo 2. Srovnávání se ale z logiky věci ubránit nelze. Nejjasnější pomrknutí na fanoušky Caggianelliho bývalé tvorby s sebou nese čtvrtá skladba „Blood“, v jejímž refrénu a sólu se linka kroutí po smyslném derdianském mustru. Nakonec ale uhne do méně chytlavých zákoutí a pocity tak zůstanou spíše rozesmutněny vzkypěnou nostalgií, a to i přesto, že se jede v převážně speedmetalovém tempu, což jinak rozhodně není středobod této desky. Konstantněji jej uslyšíme už pouze v osmičce „The Ritual – Modus Operandi -“, kde nás potěší i neoklasicky vygradované sólo. Přístupným dojmem ještě posluchače vítá svižná píseň „My Enemies“, zbytek už je ale o dost zapeklitější.
Desku otevírá (po průměrně atmosférickém intru) song „…Dawn of Evil“, ve kterém se střídají progresivní vrtule s powermetalovým provzdušněním ve slokách a refrénu, což je ještě ten lepší případ. Některé skladby totiž trpí poněkud utahanými vokálními linkami („Codex“, „Turn Around, Look Away!“), které pak brzdí jinak slušnou instrumentální dynamiku. Nejhůře ovšem dopadl závěrečný flák „The End Begins“, jenž je zároveň nejdelší (skoro sedmnáct minut). První polovina je pro mě disharmonickým shlukem málo prostupných tónů. Uvolnění přijde až v minutě desáté, jenže to už se pocity nacházejí v natolik letargickém stavu, že je to úplně jedno. Právě zde jsou ambice nejsmělejší a nejvíce dokazují záměr Starbynary, tedy nebýt jen tuctovou kapelou, ale vnést do současného metalu osobitost, spojenou s komplikovanější kompoziční strukturou. Proč na to ale jít přes provařeného Dextera a nudného tvůrce obalů CD? A pokud se hudby týká, jistě se nedá označit jako nezajímavá, jako mimořádná a skvělá ovšem také ne.
|
