Musím vyjít s pravdou ven hned v úvodu. Tohoto pána mám celkem rád, ale zároveň jsem na něj trochu háklivý. Týká se to jeho coververzí, kterými plní svůj kanál YouTube přímo s hujerovskou aktivitou. Nehledě na zbytečnost podobného počínání, pokaždé navíc kamera visí na jeho obličeji jako pijavice a on si to náramně užívá. Pitvoří se, přehrává a do puntíku ztělesňuje moudra duchovních příruček, která tvrdí, že člověk musí v první řadě milovat sám sebe. Tento muž ale evidentně nezná míru. Začal jsem mu proto říkat Pellek Narcis.
Tedy ne že by na to neměl. Jeho hlas má čtyřoktávový rozsah a pokud se vizuální atraktivity týká, asi se slečnám musí líbit. On to také nejpozději od chvíle, kdy vyhrál norský X-factor, ví a snaží se to vytěžit jako komunisti uhlí. Dvojnásob zásadní otázkou ale v tom případě je: dokáže být dostatečně atraktivní také na svých autorských albech? A tady už nám to začíná malinko haprovat. Když jsem viděl, že v krátké době opět vydává další placku, před níž ještě stihl nahrát asi miliardu kompilací již zmíněných coververzí (už mu zbývá ke zpracování snad jen repertoár Karla Gotta), velké nadšení to ve mně nevyvolalo. Při takové frekvenci se totiž na mysl automaticky vkrádá rčení: „šitý horkou jehlou“. Dle výsledného hodnocení je asi jasné, že to tak nějak zhruba dopadlo.
A přitom nemuselo být zle. Stačilo nechat onu tvůrčí jehlu trochu vychladnout, prostě si dát více záležet. Např. s propracovaností některých skladeb, ale hlavně aranžemi, zvukem nebo bicími, které zastal automat, což bude prostě vždy citelná slabina. Takhle je vše mdlé, vyčpělé a bez patřičného náboje. Ono je sice chvályhodné, že Narcis zvládá krom zpěvu i baskytaru a klávesové nástroje, jenže na co mu tento instrumentalismus je, když jej nedokáže obalit adekvátně kvalitní produkcí? Na albu přitom nalezneme kousky, které by si to vyloženě zasloužily.
Třeba hned ten úvodní, jenž překvapivě místo metalové energie přináší intimní jazz, jakoby vypadlý z nějakého amerického noir filmu. Pellek v něm, stejně jako ve zbytku skladeb, předvádí svůj nemalý um, poutavě frázuje, hraje si s hlasem, s jeho pomocí zásadně dotváří atmosféru písní, vše ale nakonec vždy podrazí nedůrazné ozvučení. Ještě silněji to zamrzí u trojky „Tempest“, která má nejblíže k jeho největším hitům (např. „Fugue State“ či „God´s Pocket“). Za hřích stojí i song titulní nebo skočná osmička „Carillon Canticle“ s chytlavými popěvky v závěru. Deska ale není dlouhá a skončí dřív, než si je posluchač schopen utvořit nějaký komplexnější názor. A víte co? Ono na tom u podobného nedodělku stejně moc nezáleží. Trocha umělecké pokory by příště neuškodila, víme, pane Narcis, jinak váš talent přichází z větší části vniveč.
|
