USpower rozhodně není mým oblíbeným kalichem piva. Tento článek se proto onomu žánru věnuje pouze částečně. Tradiční americký power v něm zastupuje smečka Steel Prophet, další dvě na to jdou jinudy. Noble Beast je někde mezi a Enceladus už drhne maximálně evropský speed metal. U jedné z těchto kapel se dokonce řada fanoušků shoduje na tom, že jde o powermetalové album roku. Chcete-li vědět, která to je, čtěte dál.
STEEL PROPHET - Omniscient
Jakkoli zřejmě budu u hodnocení této kapely zaujatý, za což se předem omlouvám, není od věci uvést, že novinku amerických pamětníků vyloženě kladně přijal málokdo, včetně jejich dlouholetých fanoušků. Deska přichází deset let od té předešlé, s původním zpěvákem Rickem Mythiasinem. O žádnou bombu ale fakt nejde. Já jsem se k poslechu donutil jen a pouze kvůli jakémusi srovnávacímu měřítku této recenze. Doufal jsem, že se stane zázrak a album se mi třeba zalíbí. Zázrak se nestal a čas strávený s hudbou Steel Prophet mezi radostný rozhodně počítat nemohu. Klasický USpower obalený hutnými riffy, které jsou dogmaticky uzavřeny před jakoukoli vzletnější melodií. Nedynamické, dusivé a dávno provařené postupy, průměrný zpěv a navíc velmi nedokonalá zvuková produkce. To vše ve smrtelné hodinové délce. Možná někdo uvidí osobitost právě v oné melodické nepřístupnosti a tvůrčí zacyklenosti. Já ovšem hledám nějaké pozitivum jen velmi těžko. Vlastně ano, obal se opravdu povedl.
3/10
YouTube ukázka - The Tree of Knowledge
ENCELADUS - Journey to Enlightenment
Že přijde nejprůzračnější speedmetalové album posledních let zrovna z USA, to asi čekal málokdo. Skutečně, tady se vše mastí pouze s minimálními kompromisy od začátku do konce. Jenže není všechno zlato, co se rychlostí třpytí. I v případě Dragonforce bývá těžké ustát celou desku na jeden zátah. A Enceladus jsou navíc od jejich kompoziční brilance kilometry (tedy míle) daleko. Úvod (debutové) desky ještě skýtá slušné naděje. Vše nečekaně rozjíždí téměř čtyřminutová instrumentálka, které se nedá upřít určitý švih a svoji úlohu, tedy nabudit na věci příští, spolehlivě plní. Zajímavě působí i následná píseň „Live or Submit“, jednak díky chytlavě kroucenému sólu a jednak proto, že je stále začátek. Ještě u (dost možná vrcholné) pětky "Ethereality" zůstáváme v příjemném napětí, ačkoli už se zadními vrátky začínají vkrádat pocity typu: a to v tomhle schématu pojedeme pořád? Další skladby potvrdí, že je tomu přesně tak, aniž by ovšem přinesly náležitě atraktivní nápady, jež by byly schopny tenhle šinkanzen udržet ve správných kolejích. Naopak, postupně sílí letargická nálada, kterou občas probere nějaký krátký moment (sólová část s blast beaty v über rychlé osmičce „Darkened Aura“ nebo hezky vykroucené neoklasické sólo v následné „Time in Dream“), poslední tři songy bych ale doporučil prochrápat, protože ty už jsou vyloženě do počtu a mnohdy z nich dokonce čpí závan amatérismu („Ancestral Venture“). Průměrněji působí i zvuková produkce, zpěvákovi to zase občas nepěkně ujede. Tihle kluci američtí to sice vzali pěkně od podlahy, ale i když si poslední dobou často stěžuji na nedostatek hudební živelnosti, zde by naopak neuškodilo trochu ubrat a vnést do tónů zklidnění. Doporučení si však Enceladus zaslouží, jakkoli směřuje daleko více k první polovině díla.
6/10
YouTube ukázka - Darkened Aura
NOBLE BEAST - Noble Beast
Opravdová kvalita tak přichází až s poslední kapelou. Eponymní debut minnesotských Noble Beast zaručeně potěší fanoušky důrazného power metalu ve stylu ranějších Blind Guardian nebo Orden Ogan, díky nemalé kompoziční vymakanosti pak jistě zaujme i příznivce dánských Wuthering Heights, což je samo o sobě pochvala z největších. Z vlastní zkušenosti vím, že právě tuhle fošnu považuje řada lidí za nejlepší album (nebo minimálně debut) roku. Když se zaposlouchám do skladeb jako "Iron Clad Angels", "We Run", "Peeling Back the Veil" či neskutečného (thrash)metalového nátěru "Disintegrating Force", klidně bych s nimi souhlasil. Pokud se zbytku týká, je to o něco složitější. Všechny tracky snesou přísná kritická měřítka, osobně bych však uvítal ještě více melodické chytlavosti. Teď už se ale pohybujeme na čistě subjektivní rovině, neboť když se vrátím ke zmíněným Blind Guardian, já se za jejich fanouška nepočítám, čímž samozřejmě v nejmenším nezpochybňuji jejich kvalitu. Jednou z příčin je zpěv hrubšího zrna, jenž mi nikdy do uší nelezl lehce, a který u Noble Beast zastává v obdobné formě Rob Jalonen (zároveň drtí i kytaru). Komu to nevadí, nechť si povinně přičte k výslednému hodnocení nejméně půl bodu.
7,5/10
YouTube ukázka - We Burn
|
