Dalších 365 dní pryč a mně se každoročně zdá, že jsem více zmeškal než naopak. Navíc, jako bych skoro začal parchantět či co, a z nových desek mě málo co dostane. Začínám se tak stále více držet svých ověřených koní (což je na desítce alb jasně vidět), neb v mých oblíbených žánrech jako by nastala doba stagnace a nové kapely buď znějí mým uším příliš stejně nebo přinejmenším málo originálně či chytlavě. Avšak nebyla to jen čirá skepse a pochybovačně zdvižené obočí, dvanáct měsíců s pořadovým číslem 2014 přineslo také dostatek příjemných chvil při poslechu nových desek i minut strávených před pódiem. Takže máte-li chuť, níže má bilance uplynulého roku, rocku i metalu.

Desítka oblíbených alb:
Throwdown – Intolerance
Hned zkraje roku jsem se dočkal po pěti letech nahrávky od Throwdown, kteří mě již dávno uchvátili svým zvukem kdesi na pomezí Pantery a Godsmack, ale s důrazem na hc polohu. Nahrávka „Intolerance“ se tohoto projevu stále drží, avšak s větším důrazem na hardcorovou – potažmo crossoverovou – složku Throwdown. Od úvodní „Figh or Die“ přes nekompromisní „Intolerance“ až k poslední „Condemned To Live“ nabízí tato americká smečka nadupanou a silnou desku motivačního hardcoru ve víře straight edge.

Behemoth – The Satanist
Že horda polských pekelníků tvoří vysoce kvalitní, kontroverzní a technicky nikoli zrovna jednoduchou hudbu, o tom snad není pochyb. Albem "The Satanist" vykročili ovšem zase o stupeň výš, přestože samotný Nergal si myslí, že už mají Behemoth na svém kontě lepší kousky. Dovolím si s ním nesouhlasit, protože atmosféra skladeb jako „Blow Your Trumpets Gabriel“ (a k tomu videoklip), „Ora Pro Nobis Lucifer“ či „O Father O Satan O Sun!“ (kterážto mě osobně naprosto odrovnala) je jak pekelná, tak zároveň zcela uchvacující. Brutální zvuk kytarových riffů s démonickým Nergalovým zpěvem, sbory, komplexností ve změnách nálad a melodikou, to jsou věci, díky kterým jsem desku The Satanist musel nejen zasadit do své desítky, ale i jako top z tvorby Behemoth.

Architects – Lost Forever // Lost Together
Skupinku skromně vyhlížejících kluků z anglického Brightonu jsem si oblíbil už v době desky "The Here and Now". Svým posledním počinem "Lost Forever // Lost Together" si mne ale podmanili naprosto bezmezně. Kluci už nějakou dobu hrajou na atmosferično hraničící s astrálním zážitkem, ovšem až tady to dosahuje vrcholu. Člověk má pocit, že se s deskou vydává na dlouhý výlet přímo ke hvězdám s drsným pádem na zem. Deska má v sobě čarovné riffy i pro mě dosud nevysvětlitelnou magii, zastrčenou kdesi pod hlavní melodií, tak jak to Architects umí, či Samův growl, u kterého by se člověk bál o jeho zdraví, ale kromě dalšího i zcela upřímně myšlené texty, které rozhodně nejsou kýčovitým výkřikem do tmy. Pokud nevěříte, zkuste dobře šlapající single „Naysayer“, vyčítavou „Broken Cross“, bojovnou „C.A.N.C.E.R.“ či vokálově nedosažitelnou „The Distant Blue“. Za mě Architects nejen tímto albem patří mezi vrcholné kapely současné corové scény, a to jistojistě mají pořád hudební esa v rukávu.

Avatar – Hail The Apocalypse
Tihle Švédi patří mezi kapely, která lidi poměrně dost rozděluje na ty, co je mají rádi a na ty, kteří nemají. "Hail The Apocalypse" je v pořadí druhou deskou, kdy mají Avatar image poněkud zvrácenějších cirkusáků, jimž velí zcela smyslů zbavený klaun Johannes. Tento vizuál je ale příjemný doplněk hudební složce, která v sobě neskrývá jistou dávku nadsázky a poněkud zvrácenějších myšlenek. A proč by vlastně ne, když "Hail The Apocalypse" vyniká zábavností, hravostí, nápady, vše zabalené v hávu švédského melodic deathu v direkci kvalitních muzikantů? Viz „Hail The Apocalypse“, „Murderer“, „Puppet Show“ nebo „Tower“.

Epica – The Quantum Enigma
Co jiného si dovézt z výletu do Holandska, než nové album jedné z mých nejoblíbenějších a bez pochyby nejlepších tamních symphonic metalových sestav? "The Quantum Enigma" lze považovat za jedno z vrcholných výtvorů Epicy, už jen díky tomu, že po metalové stránce se jedná o nejtvrdší a po orchestrální stránce o nejvelkolepější nahrávku. Obě polohy se perfektně prolínají, přičemž vokály Marka i Simone skládají hold „krásce a zvířeti“ v metalovém pojetí. Nehledě na to, že oba pěvecky neustále rostou – stačí si porovnat Markův growl nynější se začátky na "Phantom Agony" či Simoninu práci s hlasem. K desce, kde vynikají klipované „The Essence of Silence“ a „Victims of Contingency“ či věci jako „Chemical Insomnia“ s „Canvas of Life“, se budu patrně vracet častěji, než k dosud oblíbeným nahrávkám "Requiem for the Indifferent" a "Divine Conspiracy". Tedy minimálně, než se objeví nástupce The Quantum Enigma.

Infected Rain – Embrace Eternity
Moldavskou bombu s nedostižnou Lenou u mikrofonu znám zprostředkovaně déle, než abych je mohl zahrnout do objevů roku 2014. Embrace Eternity si však zaslouží místo v mé Top 10, jelikož tento východoevropský nu-metal je vynikající záležitostí. Oproti syrovému albu "Asylum" má "dvojité E" chytlavou, lehce zasněnou atmosféru a melodické části se s tou brutální míjejí ve velmi zajímavých kombinacích. Ať už jsou to silné tóny „Stop Waiting“, „Enslaved By The Dream“ nebo „My Cage“ či čarovné melodie „Silent Movie“ a „Lullaby“, tahle deska má velikou emoční sílu a v "Infected Rain" je jasně zřetelný potenciál vyrůst v ještě zajímavější hudební těleso. než jakým jsou nyní. Inu, jak se říká, třetí deska ukáže. A mimochodem, pokud jste si mysleli, že obě děvčata z Arch Enemy a jim podobná nemají konkurenci. Hm, tato deska by vás mohla přesvědčit o opaku.

In Flames – Siren Charms
Našel jsem mnoho nepříliš lichotivých komentářů na poslední desku In Flames. Jistě, časy "Come Clarity" a "Jester Race" jsou nenávratně pryč. Album "Sounds of a Playground Fading" již dávalo znát, že se tahle parta vydává trochu „komerčnější“ cestou. "Siren Charms" je pak dalším krokem ke „komornějšímu“ pojetí. Avšak pořád je v tom cítit síla In Flames ve tvoření kytarových melodií a věrnost tvrdšímu pojetí hudby. Tím myslím, že neskočili nikam do dubstepu apod. I přesto, že už to není starý dobrý gothenburský melodeath, In Flames patří mezi mé nejoblíbenější kapely a "Siren Charms" mi nabízí stále příjemné momenty. Přiznávám, že jsem se musel několik poslechů k jádru prokousat. I přesto, že předchůdce "Siren Charms" mi byl o něco bližší, kousky „Through Oblivion“, „When The World Explodes“ s Emilií Feld a „Dead Eyes“ jsou dostatečně silnými skladbami, abych na Fridéna a spol nezanevřel a mohl jejich poslední počin počítat k vrcholům roku 2014.

Slipknot – 5. The Gray Chapter
Pět let srovnávání se s nečekaným odchodem Paula Graye, pět let nikoli zrovna příjemných zpráv v rock/metalových médiích a pět let čekání na novou nahrávku se vyplatilo i s nespočtem úroků. Pro ty, kteří rádi srovnávají všechny desky Slipknot a nechápou, že co deska, to jiné pojetí, jiná kapela, jiná životní etapa, mám ke "Gray Chapter" toto: Špinavost alba Slipknot s agresivitou Iowy, melodičností "Vol. 3 The Subliminal Verse" a instrumentální složitostí "All Hope Is Gone"; to vše dohromady tvoří vlastní duši zrající posledních pět let a tvoří z "5. The Gray Chapter" desku s vlastní osobností, která dokáže uchvátit každého, kdo je skutečným fanouškem Slipknot. A je jedno jestli posloucháte „The Devil in I“, „Killpop“ nebo „Lech“. Tahle deska jednoznačně obstojí sama o sobě i v celé diskografii borců z Iowy. Navíc má takovou energii, že se může řadit nejen mezi mou desítku, ale mezi naprostý vrchol roku 2014, co se nových desek týče. Howgh.

Foo Fighters – Sonic Highways
Každým dalším počinem, ať už je to cokoli, propadám většímu obdivu k Davu Grohlovi. Placka "Sonic Highways" je jedním takovým počinem. Kluci z Foo Fighters se rozhodli procestovat USA a zdokumentovat její hudební podstatu. Výsledkem je hodně pestrá nahrávka, v níž se kromě standardní sestavy Foo Fighters objevují význačná jména ze všech koutů Spojených států. Ač "Sonic Highways" potřebuje vícero poslechů, aby člověk objevil její krásy a kouzlo sdělení, výsledek je – alespoň pro mne – úchvatný. U podobných počinů, jež nevznikají klasickým tvůrčím způsobem, bývá poměrně složité, aby skladby zněly skvěle jednotlivě a zároveň fungovaly jako celek. V tomto případě se to podařilo a za sebe můžu vyzdvihnout „Something From Nothing“, „Congregation“ a naprosto vynikající „I Am a River“. Osmidílný dokument vysílaný na HBO byl jak vůči desce, tak sám o sobě, dovršením jízdy napříč hudební identitou severní Ameriky. Nezbývá než před Grohlem jedině několikrát smeknout klobouk.

Machine Head – Bloodstone & Diamonds
Jedna z věcí, která mne na Machine Head baví, je skutečnost, že při každé nové desce mě napadá: „tak tohle budou těžko překonávat“. Jenže oni pak vypustí do světa další věc a naprosto mě odrovnají. "Bloodstone & Diamonds" není výjimkou. Machine Head střílí svůj thrash na naprosto velkolepém pozadí, dodávající skoro pocit, že se nahrávání odehrálo v nějaké větší katedrále. Do toho si kluci dovolili i několik prvků mimo svůj žánr a sáhli po věcech spíše metalcorových a hardcorových. Pravda, nejedná se o přelomovou desku, ale rozhodně o velmi nápaditou a hodně slušně provedenou po všech stránkách. Vály jako „Now We Die“, „Sail Into the Black“ či „Beneath the Silt“ (na tu jsem si mimochodem musel zvykat, djentový zvuk mi leze krkem) a vlastně i celý zbytek mi po hudební stránce velmi příjemně zpříjemnil blížící se konec roku 2014.

Deset nahrávek, které mě osobně chytily v uplynulém roce, máme za sebou. Teď bych si dovolil poukázat na několik objevů. Třeba některý z nich zaujme i vás:
Rise Of The Northstar
Tohle je francouzská hardcorová bomba za poslední dobu. Brutální smršť tvrdého coru srovnatelná s vlnou tsunami smete vše, co jí stojí v cestě. Měl jsem tu čest setkat se s nimi na FajtFestu a to, co parta libující si v japonské kultuře předvedla, odrovnalo naprosto každého, kdo se v areálu nacházel. Neskutečná energie vycházející z tohohle gangu neustala a vyvrcholila tím, že dva týdny po tomto výstupu (samozřejmě bez bližší spojitosti, ale svědčí to o vkusu FF crew) kapela podepsala kontrakt s Nuclear Blast a na svět se tak ještě téhož roku mohla dostat debutová placka "Welcame". A že je to hodně libová záležitost. Takže máte-li v oblibě drsnější formu hardcoru, ROTNS jsou jednoznačně lahodná věc.

Jinjer
S FajtFestem se pojí ještě jeden objev. A to ukrajinští Jinjer, kteří se na festivalu objevili ke všemu jako náhrada za As They Burn, kteří nakonec nemohli přijet. Zaplaťďábel za to! Hrubý metalcore s progresivními prvky a…..Tatyana. Maličká usměvavá dívčina s hlasem od Satana. Abych se zbytečně neopakoval, více se můžete dočíst v mojí reportáži k poslednímu ročníku FajtFestu.

The Defilled
Dokud jsem se nevydal na výlet, abych viděl výstup Avatar, o této anglické metalcorové partě jsem neslyšel. Jaká to ovšem škoda. Metalcore říznutý industrialem jim šlape velmi příjemným způsobem a jejich hudební výraz vybočuje z toho, co dnes většina mladších kapel uniformně předvádí. Inu na starou dobrou Británii se dá stoprocentně spolehnout co se (nejen) hudby týče a dokazuje to každou chvíli znovu a znovu.

Wovenwar
Že Tim Lambesis umí dobře zpívat, ale jinak je to naprostý idiot, o tom jsme se už stihli přesvědčit. Takže neberte steroidy. As I Lay Dying tímto skončili, ale ostatní členové kapely se rozhodli se zpěvákem z Oh, Sleeper pokračovat v tvorbě pod názvem Wovenwar. Tak jak řekli předem, Wovenwar nebudou a nejsou AILD a tak jejich hudební projev je více nakloněn, řekněme, mainstreamovějšímu pojetí. Prvotina nazvaná jednoduše "Wovenwar" je však poslechově příjemnou záležitostí a za sebe můžu říct, že tuhle sestavu budu sledovat s radostí dál.

In Hearts Wake
Poslední sestava, která mě dost loni překvapila, byl „hopsinkový“ metalcore z Austrálie s názvem In Hearts Wake. Na popud známého jsem si pustil videoklip ke skladbě „Divine“ a jeho pojetí mě opravdu dostalo. Po vizuální stránce jsem velmi dlouhou dobu neviděl tak podařené video. Z hudebního směru ale kapela taky příliš nezaostávala a jejich melodický core má hodně co do sebe. No, okuste sami.

Nyní už nezbývá nic jiného než ještě závěrem lehké ohlednutí za tím, čím jsem byl zklamán a naopak potěšen.
Zklamání:
Minulý rok jsem se snažil vyhýbat vnímání toho, kdo na sebe skrze média plive špínu. A že toho nebylo málo. Stejně tak jsem se snažil vyhnout sledování komentářů „z lidu“, protože většinou je to buď vyloženě k smíchu a nebo k nasrání. A tak jediné, co mohu v tom špatném zmínit, je úmrtí Wayna Statica, které mě hluboce zasáhlo. Díky němu a jeho Static X se mi otevřely dveře ke kapelám s industriálním zvukem a vůbec to bylo jedno z prvních uskupení, které jsem ve svých začátcích s metalem rval do hlavy. O to smutnější, že Wayne měl rozpracováno mnoho plánů do budoucna a ještě si po smrti vysloužil nadávky, že si za to může sám. Ale nechci být příliš sentimentální, doufejme, že se jeho ženě podaří rozpracovaný materiál dotáhnout do konce. Druhá věc, která se mě dosti dotkla, bylo desetileté výročí od smrti Dimebaga Darella. Dimebagovou smrtí přišel metalový svět o jednu z největších osobností, která se v onom světě kdy pohybovala. Díky, že stihl alespoň to „málo“, co po sobě zanechal. Mimochodem, velmi se mi líbil přístup MetalInjection, jehož redakce vydala několik videí s muzikanty, kterých se ptali na jejich zážitky s Dimem. Doporučuji.

Radost:
No, když se tak zamýšlím, tak asi byl rok 2014 spíše pozitivním. Hodně potěšujícím byl návrat Howarda Jonese v seskupení Devil You Know. Jeho hlas mi dost chyběl. Max Cavalera měl hodně vydařený rok, a tak nás potěšil jak s novým projektem Killer Be Killed, tak s Cavalera Conspiracy. A v knihovničce se vyjímá My Bloody Roots. Konečně. Jednou z nejlepších zpráv uplynulých dvanáct měsíců je bez pochyby blížící se návrat Faith No More, což myslím nepotřebuje žádný další komentář. Pokud se akcí týče, tak pro mne byly nejpříjemnějšími tři. Mnou velmi proklamovaný (přijeďte, pochopíte) FajtFest, klubový výstup Infected Rain a o dva měsíce později Avatar. A podle všeho to vypadá, že 2015 se ponese v podobném velmi příjemném duchu. A tak nezbývá než vykročit pravou nohou vstříc následujícím 365 dnům. Tak vám všem, všechno nej a metalu habaděj \m/