Progresivní power metal nabízí širokou paletu barevných odstínů. Dnes se budeme zabývat trojicí povrchově sice dosti odlišných, v základu však podobných uskupení. Shodným momentem v jejich tvorbě jsou melodie, které prosvětlují zatěžkané riffy a svoji odlehčeností jim dodávají nový osvěžující rozměr. Vybíral jsem pečlivě, a tak se nebojím říct, že s žádnou z uvedených desek fanoušek (nejen tohoto) subžánru nesáhne vedle.
BLACK FATE - Between Visions & Lies
U této řecké party buší do uší jedna věc mocně jako Thórovo kladivo. Je to zpěvák Vasilis Georgiou, u kterého věcí neznalý posluchač neuvěří, že nejde o Roy Khana (ex-Kamelot). Tak neuvěřitelně podobní si oba umělci ve svém vokálním projevu jsou! A protože se v tomto článku točíme kolem progresivního power metalu, je evidentní, že i samotná hudba bude mít k legendárním Britům svým způsobem blízko. Skutečně, pokud někomu Khan stále chybí, u Black Fate bude vibrovat radostí. Řekové mají samozřejmě daleko k nějaké laciné kopii, na to jsou až příliš ostřílenou kapelou. Na scéně se pohybují již od roku 1990, deska "Between Visions & Lies" je však teprve jejich čtvrtým počinem, přičemž ten debutový vyšel až v roce 2002. Na vše dobré se ale musí čekat a novinka rozhodně mezi kvalitní zástupce žánru patří. Texty jsou sice plné bolesti a strádání, hudba naštěstí plyne v pozitivnějším duchu. Sofistikovaně skládané tóny mají ambici potěšit i náročné posluchače. Dominantním rytmem je střední tempo, o to větší potěšení pak skýtají svižné skladby "In Your Eyes" (s nádherně dynamickým refrénem) a částečně také (pravděpodobná hitovka) "Lines in the Sand" a "Weight of the World". Hudba Řeků se ale většinou nikam necpe a v jejích strukturách je jasně patrná promyšlenost, podobně jako u nedávno hodnocených Norů Triosphere, ovšem stejně jako u nich si nemůžu odpustit poznámku, že více živelnosti by někdy přece jenom neškodilo. Bez některých kousků bych se pak obešel úplně ("Perfect Crime"). To už je ale stěžování mé netrpělivé povahy. Ti klidnější z vás budou pravděpodobně velmi spokojeni.
7/10
YouTube ukázka - Rhyme of the False Orchestra
GALNERYUS - Vetelgyus
Galneryus, neboli jedna z nejlepších japonských kapel všech dob, vydávají v poslední době jedno album za druhým. Minimálně v případě dnes hodnocené placky ovšem můžeme v klidu konstatovat, že kvantita rozhodně nezadusila kvalitu. Naopak, novinka „Vetelgyus“ dýchá svobodným životem pozitivně vedených tónů a melodií. Ty jsou předností především první poloviny desky. U intra si sice nemůžeme být jisti, zdali náhodou neposloucháme „Emerald Sword“ od Rhapsody, navazující skladba „Endless Story“ naštěstí veškeré pochyby o nízké osobitosti rychle rozptýlí. Mimořádně chytlavé slokové frázování, zpěvný refrén a pikantně točené sólo vynášejí tento kus na samotný vrchol celé desky. Těsně pod ním stojí pětka „Enemy To Injustice“, s počáteční atmosférou Pirátů z Karibiku, spídovým chorusem a strhující závěrečnou gradací. Song, který přes sedmiminutovou délku nestihne nudit, což se o některých dalších, obdobně rozmáchlých položkách, říci nedá. Titulní instrumentálka je ještě o několik desítek sekund delší, zaujmout ovšem dokáže pouze fragmentově, např. svižnou vyhrávkou v duchu irského folklóru. S příchodem této skladby se tak album symbolicky dostává do své druhé, méně zábavné poloviny. Japonci by potřebovali přísného dramaturga, který bude mít odvahu vyřadit několik písní, v první řadě závěrečnou (opět) instrumentálku „The Voyage“, jež už nezaujme vůbec ničím. Jinak se v hudbě Galneryus tradičně slévá několik stylových proudů při použití netradičních nástrojů, v čele s Hammondovými varhanami. Zpěv je zase mixem japonštiny a angličtiny, kteréžto jazyky se často mixují v rámci jednoho songu. Pro mě osobně je to dobré pojetí, pokud někdo snad najde v japonštině překážku, přijde zároveň o kvantum dobré hudby a několik vyloženě skvělých skladeb.
7/10
YouTube ukázka - trailer alba
VIATHYN - Cynosure
Masakrální smršť! Takový přídomek mě napadl při jetí prvních dvou songů druhé desky kanadských progresivců. Mohutné symfonické aranžmá, do toho rychle kvedlající rytmika a všudypřítomná hravost. Tahle muzika má koule! První kapela, která mi okamžitě přišla na asociační mysl, byli Britové Bal-Sagoth, což prosím berte jako vyjádření poklony. Stran zmíněné hravosti se nám zase připomenou mimořádní Dánové Wuthering Heights (ještě větší poklona). Viathyn se nebojí zakomponovat ani pirátské popěvky, growling, blackmetalový element, mění tempa a svoji hudbou se jednoznačně baví. Tento pocit je v rámci jednotlivých skladeb lehce přenositelný na posluchače. Problém mám s deskou jako celkem. Na mé gusto obsahuje až příliš velké množství, řekněme, "hudebních informací". Nepomáhá tomu délka songů, kterých je sice jen devět, pouze jeden se však (těsně) vejde pod šest minut, celkově pak deska nakyne přes jednu hodinu. Stejně tak zvuk by asi neměl při takto složitě vystavěných kompozicích působit slévajícím dojmem. Mělo z něj dýchat daleko více pulsujícího života! Jde tedy o další album, které má dobré skladby, v komplexu však působí malinko unavujícím dojmem.
6/10
YouTube ukázka - The Coachman
|
