Španělé Kilmara získali kladný bod ještě o chlup dřív, než jsem vůbec zaslechl první tóny z jejich třetího alba. Jasně, ta kočička na obálce oči přitáhne, ale to hlavní plus Kilmara mají za nesmírně poetický název „Love Songs And Other Nightmares“. Co by to však bylo platné, kdyby obsah alba byl spíš noční můrou, než něčím, co by si člověk mohl zamilovat? Naštěstí Katalánci nezklamali ani v tomto směru a jejich jedenácti skladbová kolekce nabízí pro příznivce melodického metalu velice výživnou krmi.
U které hraje nezanedbatelnou roli, že její chapadélka se decentně rozlézají po různých stylových odnožích, ještě podstatnější roli pak to, že když Kilmara sáhnou po inspiracích, velice umně je implantují do svého vlastního projevu. Člověk pak kromě vydařených melodií, profesionálně barevného hráčského projevu všech zúčastněných (kytarové přetlačované a velmi dobře vystavěná sóla jsou jedním z poznávacích znamení kapely] a sympatického pěvecky civilního a přirozeného výrazu Christiana Wolfganga může zakopnout i o háčky v barvách nejen Helloween, Gamma Ray, Brainstorm, ale i Alestorm, Falconer či Savatage. A protože si u toho Kilmara levou zadní dokážou zachovat svojí vlastní tvář, je jasné, že půjde o vydařenou variaci na klasickou powermetalovou abecedu.
Úvodní přímočarou „Fantasy“ Kilmara zagresivní špetkou deathového chropotu, vygradují do vydařeného dramatu a odlehčí Hansenovsky optimistickým sólem, „Devils Eye“ zatraktivní přibroušeným hlasem, dramatickým back vokálem i vzájemným kytarovým přetlačováním, v dynamické upalovačce „The Break Up“ s optimistickou melodií předvedou, jak umí své skladby vygradovat. Neustále jsou v hlavní roli melodie. A teprve nyní přichází první z vrcholů alba – vláčnější a o to napínavější „Cold Rain“ se zhrublou kytarou a jedovatým zpěvem i sklouznutím do nadýchaně houpavého motivu. Kilmara jsou si jistí i v rockovém baladickém písničkářství s podmanivým sborovým brumendem v „Believe“ . Přes zemitější a temnější jedovatou rockovku „Nothing To Me“ a tradiční kvaltovku „Usual Strangers“ s živými a účelnými sóly se přiblížíme k dalšímu z vrcholů – k folkově hravé „Alpha“ s vypůjčenými housličkami, totálně chytlavým, pozitivním a strašně snadno vstřebatelným refrénem.
Následná „Insomnia“ je tím nejobyčejnějším kouskem alba, ale i ten dokáží Kilmara oživit alespoň pitvořivou teatrálností. Falconerevskou melodikou vonící „Play To Win“ je příjemně vzdušné (možná by nezaškodilo trochu zkrátit frizúru) a přichystá půdu pro vzrušující finále – piáno, emoce, laskavá melodie a savatageovsky (ne až tak vypjaté) gradující proplétání vokálů v „Time Flies“. Závěrečná třešnička v dvojjazyčné variaci (němčina/španělština) téhle pecky je pak už jen (nikoliv nutným) vylepšením hodně vydařené desky.
Chytlavé a zábavné a pestré album, které sice nenabízí nic objevného, ale s tím již objeveným zachází velice citlivě a dovedně. Někdy i noční můry mohou být vzácným motýlem!
|
