Vždy, když legendární Asmodeus vydá nové album, lze očekávat neobvyklý hudební zážitek. Novinka tuhle (dřívější) jistotu ještě povyšuje o koncepční a vysoce promyšlený příběh, jenž je úzce spjatý s každou jednotlivou skladbou. Nápad jistě chvályhodný. Bešta s Petřičkem tentokrát chtěli přijít s něčím mimořádným, neboť jsou si dle svých slov vědomi vyčerpanosti metalového žánru. Prezentace v limitovaném digipacku působí patřičně bohatě a pokud se týká psaného slova, povedlo se to také skvěle, jelikož temná, několikastránková story v přilepeném bookletu má sílu a její nepříjemně kousavé asociační stíny zůstanou uvězněny v hlavě ještě dlouho po dočtení. Pánové si vzali na mušku politiky, lobbisty, managery a jim podobné tvory, kteří dělají vše jen pro své vlastní obohacení, nehledě na počet neštěstí a slz, jež svým chováním způsobí.
Zmíněný přístup samozřejmě znamená náročné tvůrčí nasazení a maximální souhru na všech frontách. Pokud se textů týká, ačkoli některé rýmy nejsou zcela ideální, stále jde o vysoký nadprůměr. Reálně konkrétní "krabici od vína" si však Petřičko mohl odpustit.
Provázanost hudby s příběhem je na tom o poznání hůře. Zejména v závěru čtení, které jsem absolvoval ještě před poslechem, mi opravdu nebylo dobře. Atmosféra ponurá jako ve Spalovači mrtvol, do toho explicitně popsané brutální výjevy. To snad bude muset na albu znít minimálně grindcore, říkal jsem si, jedině to by byl adekvátní „soundtrackový“ podklad! Kdepak, nic masakrálního se nekoná. Např. třináctý song „O myších a hadech“ obsahuje tyto věty:
A když tě bolest hrozná ze sna probudí
A vidíš co se děje…chceš čelit pra-sílám?
A potom chladnej srp v tvým těle zastudí
Jak ďábla mezi šelmy dnes tě posílám
Případně:
Cesta zpátky není možná…jak už víš
Zní tu křik a pláč…a stejně jsi tu sám
Třicet kroků zbývá…a pak to pochopíš
Jak ďábla mezi šelmy dnes tě posílám
Z textu cítíme nepříjemně čpící, téměř apokalyptický odér, jenž je adekvátní závěrečné gradaci příběhu. Co na to hudba? Žádnej stres, vše zmíněné je odzpíváno v melodicky chytlavých linkách, s pohodovým "scénickým" podkladem. Jasně, kluci asi kvůli tomu nezačnou mastit black metal. Na druhou stranu, proč si ještě více nevyhrát s moderním thrashem? Asmodeem tak často používané mathcorové riffy k rozvinutí široké palety pocitů rozhodně nestačí. Rychlost a řezavá kytarová dynamika z "Oko za oko" či blast beaty v "Beze stopy" měly být na albu daleko častějším jevem. Přídavné jméno progresivní u kolonky „žánr“ je sice na místě a jistě zahrnuje i celou řadu hudebních nástrojů, jež na albu zaznějí. I ty jsou ale pohříchu málo využity a jejich přínos pro celkovou malbu atmosféry je minimální. Přibalený „scénář“ by klidně mohl upřímně vyděsit nějakou tu zkorumpovanou bestii (pokud by se tedy stal zázrak a někdo "z nich" by si to vůbec četl). Hudba však nevystraší ani malýho smrada.
Pokud si však odmyslíme velkolepé plány a budeme brát novou desku jako tradiční uměleckou jednotku, zklamáni bychom být neměli. Nutno zmínit dokonalý zvuk, který zaplní poslechovou místnost až po okraj a ještě se z ní bude cpát neurvale ven. Ačkoli struktury tónů neoplývají bůhvíjakou osobitostí, songy mají, i díky strohé stopáži, švih, zároveň však trpí syndromem rychlého oposlouchání. Už po pár sjetích díla mě nic nového nepřekvapilo. Za symbolický vrchol můžeme považovat píseň „Tanec s mrtvou labutí“. Její melodramatická emotivnost tvoří příjemný protipól k metalovému okolí desky. Ale zase, když si člověk zasadí slyšené do pocitového kontextu celku, dohromady mu to moc nepůjde. Nabízí se tedy kacířská otázka, zdali přiložený příběh vůbec číst a komplikovat si poslech následnými myšlenkami nad jeho nedotaženou provázaností s hudbou.
|
