Od nové Salamandry jsem čekal víc. To by mohl být klidně konec recenze, ale protože v redakci dostáváme stravenky na patku chleba s vodou až po napsání určitého počtu řádků, budu pokračovat dál. Ono, popravdě řečeno, nic dobrého nevěštil už samotný obal alba. Zde vyobrazený gladiátor v římském koloseu působí jako výjev z přebalu nejprůměrnější hry na první verzi konzole Playstation. Že ovšem kapelám z powermetalového ranku chybí při tvorbě coverů vkus, je věc notoricky známá, to ještě nemusí nic znamenat, chlácholil jsem se tenkrát.
Úvod každopádně skýtá nemalé naděje. Téměř dvouminutové intro má přímo epicko-soundtrackové koule a dostane do správné pozice těšení se na věci příští. Následná titulka na něj nenaváže nějakým speedmetalovým masakrem (tomuto žánru ostatně Salamandra nenadržovala nikdy), nýbrž peckou s plíživým, o to ale účinnějším tempem, který dodává skladbě patřičnou důstojnost a rovnou ji pasuje na vrchol celé desky. Při tvorbě třetího kusu „Ancient Echoes“ byl ke spolupráci na refrénu přizván Chris Bay (Freedom Call) a byla to volba chytrá, neboť jeho „usměvavý“ vokál rozsvítil chorus nejméně o třicet Wattů. Samozřejmě si své odjede v rychlém rytmu, přímočarou spídovku ale opět nečekejme. Kluci (a dáma) se asi zalekli, aby nebyli až příliš pozitivní, takže sólovou část přidusili těžkými riffy, které pro mě osobně nenávratně narušují dynamiku songu a značně relativizují i radost z fanfárovitého refrénu, jenž v závěru graduje ve velkolepém stylu. Mohla to být jedna z nejlepších písní Salamandry, nebýt zbytečné překombinovanosti. Škoda. Zvlášť, když od této chvíle bude dobře už jenom sporadicky.
Nyní je pravý čas uvést dva důležité faktory, které mají na celkové pocity (a hodnocení) zásadní vliv. Prvním z nich je zvuk, jenž je, řekněme, odosobněně zastřený a bere tónům potřebnou živelnost. Druhým je čistě subjektivní záležitost, týkající se zpěváka Honzy Bernátka, který nahradil Ivana Borovského. Jeho hrdelní zabarvení mi přijde velmi obyčejné a jsem moc rád, že se Ivan k Salamandře pár měsíců po nahrání desky zase vrátil. Novicem je i kytarista Vašek Moch, jenž nahradil Karla Řepeckého. Tahle změna má už na výsledný dojem vliv minimální, neboť struktura nových skladeb nese všechny tradiční atributy moravské kapely, s tím, že je vysává do mrtě a nic moc dalšího nepřidává. Mnoho kompozic prostupuje přílišná poplatnost (mnohdy až podbízivost) následné koncertní produkci. Trpí tím hned čtvrtý track „Devil´s Apprentice“, který po milionté znásilňuje kytarový riff ze Straťácké „Hunting High and Low“, pouze jej hraje v pomalejším rytmu. Podobně je na tom pětka „Defence“, která naštěstí disponuje příjemnou úvodní melodií a zpěvným refrénem. Nejhorší variantou ovšem je, když se do hry připletou syrové riffy ala Accept, jež se navíc propojí s archaickým metalovým klišé a nudným chorusem („Metal Fever“). Pobídka ke skandování ve formě "hej hej" samozřejmě nesmí chybět.
Osmou „Victorius“ zase prořezávají ostré kytary, ty jsou ale v refrénu nadnášeny spídovým tempem a chytlavou melodií. Uslyšíme i „bubenicko-bojovou“ pasáž, jakoby vyňatou ze skladby „Union of the Strong“ z poslední fošny Freedom Call. V tuhle chvíli už album trpí lehkým schématem, jež se v dalších písních ještě prohloubí. Výjimku tvoří baladický předěl „The Sphinx“ s Hančiným zpěvem. Po něm nás ovšem čeká ještě plných pět položek, z nichž více zaujme už pouze jedenáctka "Behind the Gate" (refrén!), třináctka "Traveller from Nowhere" (dynamické sólo), a pak také závěrečná „Fool´s Story“ s umně vrstvenými mužskými hlasy. Právě tento moment připomene desku „Faces Of Chimera“ z roku 2008, která pro mě i nadále zůstává nejlepším zásekem diskografie Salamandry a jíž novinka "Imperatus" nesahá ani po krk kytary.
|
