Díky radikálnímu návratu skoro až ke kořřenům kapely jsem o tři roky starém albu „Blood On The Black Robe“ prohlašoval, že s ním Keltové Cruachan důkladně zatřesou s táborem fanoušků. Před aktuální edicí druhého dílu plánované „krvavé“ trilogie“ „Blood For The Blood God“ Cruachan tentokrát zatřásli se sestavou, ve které si staronový frontman Keith Fay ponechal pouze duo folkáčů flétničkáře Johna O´Fathaigha a houslistu Johna Ryana a s novou rytmikou a jednou kytarou navíc natočili jedno ze svých nejlepších alb. Důvod? Zuřivost, hrubost a agresivita z minulé desky lehce polevila, melodičnost a folkovost lehce posílila. Vzájemná harmonie jednolitého celku je v těch nejsilnějších momentech naprosto dechberoucí, atmosféra je pohlcující, a Cruachan coby vypravěči se zbavili zbytečné rozvláčnosti, takže jejich skladby se tentokrát ani v nejmenším nemotají v kruhu a neztrácí švih a mají jednoznačný tah na bránu.
Již zmíněná atmosféra je to zásadní, s čím Cruachan zachází naprosto jedinečným způsobem a je jedno, zda jde o syrovou pohanštinu nebo o lidovostí odlehčenou projasněnost. Kapele hodně sluší kooperace dvou kytar a jejich výlety do alarmující blackové ubzučenosti, která s občas nemilosrdně drtící rytmikou vytváří dojem nepropustné hradby, nad kterou vyčnívá agresivně hrubý a neotesaný Keithův řev. Housle hrávaly v hudbě Cruachan velice důležitou roli, nejinak je tomu i nyní. Jejich zvuk však má tentokrát velice blízko nejen k rozvernějším motivům, ale i kté drsnější tváři kapely, skřipky nemají za úkol působit kontrastně, leckdy si zachovávají velice pochmurný a jedovatý ráz a atmosféru ještě zahušťují.
Z jedenácti předložených kousků Cruachan nabízejí hned tři instrumentálky. A ty se (díky absenci zemitého Fayova projevu) dle mého stávají prubířským kamenem tohoto alba.
Úvodní poetické „Crom Cruac“, hravými píšťalkami nastartované, bezprostřední melodií tažené a šlapavou rytmikou, živými kytarami a šťavnatou hrubostí vrcholící „Gae Bolga“ a zejména pochmurné finále „Perversion, Corruptin and Sanctity – Part 2“ se sekanými riffy i nažhaveně bzučící kytarou, zabijáckými houslemi a masakrujícími bicími (pochopitelně po nezbytném lyrickém doušku) mají strhující sílu. Přidejte k tomu agresivně vypjaté Keithovy hlasivky a neskutečně barevný stylový a náladový vír („The Arrival Of The Fir Bolg“), až tanečně smyslnou skočnost irských motivů a výpomoc ženského vokálu hostující Barbary Allen („The Marching Song Of Fiach Mac Hugh“, či nejpovedenější míchanici kontrastních elemntů tvorby Cruachan,
krásně zvrhlou do halekací dramatičnosti (pirátská „The Sea Queen Of Connaught“) a pochopíte, že jiný, než skvělý rezultát a vřelé doporučení není na místě.
Cruachan už byli na ne zrovna nejlepší cestě zapadnout do davu mezi pohanské kapely. S „Blood For The Blood God“ je tohle nebezpečí jednoznačně zažehnáno. Že se mi minule stýskalo po Karen Gilligan? Po kom?
|
