Tak ne! Snažil jsem se, co to šlo, ale bohužel. Nikdy jsem se netajil tím, že tvorbu těchto Finů maximálně obdivuji, a pokud dobře počítám, jsem již čtrnáctým rokem jejich fanouškem a s neskrývaným nadšením konzumuji to, co nám kapela pravidelně předkládá. Ovšem existenci této desky jsem nebyl schopen doteď pobrat (promo řeči kapely, resp. jejich managementu a vydávající firmy v potaz již neberu).
Co je mi tak z hudební historie známo, přetáčení, většinou právě debutových desek (tím se myslí reálné natočení a následné smíchání, nikoli jen remaster) u kapel s delší historií se málokdy setkává s nějakým valnějším úspěchem, a právě popisovaná rozhodně nebude žádnou výjimkou. Zásadním kamenem totiž je to, že nelze, už z logiky věci, zachytit ducha, nadšení a entuziasmus doby, v níž deska vzniká. Příliš se mi ani nechce věřit tomu, že tento nápad pochází z hlav samotné kapely, která si výše zmíněného faktu většinou bývá dobře vědoma. Výjimkou je situace, kdy album má tak katastrofický zvuk, popřípadě muzikantské výkony, že mu tímto přetočením nelze ublížit. Původní „Ecliptica“ z roku 1999 podobným problémem ovšem nijak netrpí. Takže znova, co bylo důvodem k tomuto tahu? Peníze…?
Pokud pozorně porovnáte obě alba, na drobné rozdíly narazíte, ale je otázkou, půjdou–li vám k duhu. Hned u první, populární „Blank File“, je znatelné drobné zpomalení a o tón nižší ladění. Podobně tomu je i u dalších (velmi výrazné je to např. v úvodní pasáži osmé „Unopened“). Největšími proměnami oproti originálu prošly hlavně klávesové rejstříky všemožných vyhrávek a sól, jimiž je album prošpikované, ale zhodnoťte sami, jestli právě toto má být důvodem k opakovanému poslechu patnáct let staré nahrávky se současným zvukovým kabátkem.
Ani Tonyho jindy naprosto excelentní zpěv nejsem schopen nijak pochválit. Při poslechu jsem dostával velmi často pocit, že ho to nebaví. Bez debat je jak skladatelsky, tak i vokálně už někde zcela jinde, a tento fakt se do jeho výrazu na desce chtě nechtě musel promítnout (i když vokální techniky v některých velmi vysokých polohách využívá jiné).
Dostáváme se patrně k největší slabině desky – ke zvuku. Loňský rok pro kapelu (v tomto směru) až tak úspěšný nebyl, ale zatímco u novinky se bez problémů dal zkousnout (nebylo s čím srovnávat), zde se neustále tlačí pocity z hluboké znalosti původní verze, jež ale libé nejsou. Zvuk je sice o něco hutnější, ale kytary jsou opět velmi málo vytažené do celkového zvuku, a hlavně bicí znějí strašně nepřirozeně, chemicky a hodně tupě (nejvíc patrné to je u „střeďáku“). Takovýto sound mě, přiznávám, velmi zklamal, protože nedokáže být adekvátní ozdobou.
Jediné highlighty celé placky bohužel spatřuji pouze ve dvou bonusových skladbách. „I Can´t Dance“ od Phila Collinse je poměrně zajímavě překopaná, originálu hodně nepodobná, o to však lepší. Z původní popárny vznikla zajímavě koncipovaná hard rocková skladba s výraznými nosnými dechy, do které Tonyho vokál naopak pasuje skvěle, a zde (i u druhé zmíněné) jde doslova cítit jeho radost, když na této písni ve studiu pracoval. „I´m Hunted“ je prastará skladba předsonátovských „Tricky Means“. Všechna dema vyšlá pod touto hlavičkou mají zvuk hrůzný, a i když se v nich dají najít zárodky Tonyho postupně se vyvíjející hudební geniality, příliš poslouchatelná nejsou. Zmíněnému songu sice tato úprava velmi sluší, ale i tak se jedná o jednu ze slabších kompozic, v kontrastu ke zbytku tohoto remaku je to ovšem velmi příjemná záležitost.
Ať jsem se tedy toto sousto snažil sebevíc sežvýkat, polknout se dobře nedalo. Pokud měla tato edice být poctou debutu, který velká část fanoušků považuje za vrchol kariéry této luxusní kapely, zůstala někde před půlkou cesty. Nejen já bych ale mnohem více uvítal, kdyby žádná taková pocta vůbec nevznikla a „Ecliptica“ zůstala v naších hudebních srdcích uložena tak, jak ji pamatujeme ještě z doby, když nám všem bylo o patnáct let méně a hudbu jsme vnímali mnohem jinak, než tomu je teď.
Dávám plné čtyři body za obrovskou úctu k originálu a jeden navíc za skvělou „I Can´t Dance“. Jedním slovem zklamání, bohužel.
|
