Když Scanner vydali v roce 2002 na své poměry celkem netradiční a moderní album „Scantropolis“, zavřela se nad nimi voda. Parta kolem kytaristy Axela Juliuse sice nikdy definitivně nepověsila své nástroje na hřebík, takže mluvit nyní o jejich návratu na scénu je sice poněkud nepřesné, ale nepošlete-li třináct let světu žádný signál o své existenci, může se stát, že na vás ten svět zapomene. I přes to, že jste ve zlaté době metalové platili za jednu z nepřehlédnutelných smeček. A právě na tuto dobu i na své tehdejší postavení se Scanner rozhodli navázat s albovou novinkou „The Judgement“.
Pomineme-li skutečnost, že hudební svět se od té doby naprosto zásadně hnul, dalo by se říci, že se Scanner podařilo obojí. Nejenže se hudebně vrací ke svým (celkem rozmanitým) kořenům do doby vydání i nálady svých prvních čtyř alb, ale zároveň předkládají natolik silnou a nápadově barevnou (byť pochopitelně – zaplaťpříroda - do puntíku ctící dávné tradice) kolekci, aby si velice hlasitě řekli o pozornost a místo na výsluní.
Desku se Scanner povede otevřít naprosto dokonale – slušná porce atmosféry v napínavém „Intru“ exploduje do dokonale reinkarnační osmdesátkové řežby v (nikoliv náhodou pilotním) skvělém songu „F.T.B.“, ve kterém kapela demonstruje svoje zbraně, masakrózní a uspěchanou rytmiku, parádně živočišné naháněčky a dialogy řezavě sekernických kytar a jejich skvěle vygradovaná sóla, výhružné sbory, zběsile strhující energii, průrazně agresivní čistý zvuk a parádně stylově seštelované hlasivky Ethimiose Ioannidise (ten je jakýmsi ideálním nekompromisním kompromisem předchozího zástupu křiklounů Scanner). Z úvodu působivě teatrální citace Poeova „Havrana“ prosákne do „Nevermore“ potemnělost, gradující v hrubé melodičnosti a Ioannidis poprvé (a zdaleka ne naposled) sáhne i po krásně klišovitém ječáku. Z původně divokého „Warlord“ v refrénu vykouknou melodicky měkčí devadesátkové kořeny kapely, ze kterých kluci čerpají i v excelentní a dramatické „Eutopii“ (druhý z vrcholů) s masivně pochodovým rytmem, zábleskem sladkých sborů, výrazně zapamatovatelným riffem, poeticky tklivým kytarovým sólem a dalším Ioannidisovým šplháním do nebes.
Až s „Battle Of Poseidon“ přijde první lehká ztráta tlaku. Byť skladba neztratí nic na údernosti, sází více na epičnost, sbory jsou dostatečně majestátní, změny tempa osvěžující, atmosféričnost působivá, ale přece jen je znát, že Scanner jsou přitažlivější (a toto tvrzení se týká celkem třech kousků, ve kterých ten lesk není až tak oslňující, byť mluvit o slabých místech rozhodně nelze) v přímočarých šlehách.
A nebo v halekačsky skandovatelných chorálech, tak jako v „Pirates“, anebo ještě lépe ve vypjatých melodických a skvěle vygradovaných upalovačkách, do kterých namíchají energické a kouzelné kytarové sólo, tak jako v divokém „The Race“, dalším z vrcholů alba.
Vážení hudební navrátilci, pokud po letech hibernace uvažujete o opětovném dobývání hudebních met, vezměte si příklad z téhle pětice. Na co experimenty a přizpůsobování se scéně? Když v sobě najdete dostatek energie a přitom zvěčníte do pomyslných drážek svojí osvědčenou přirozenost, nemůže to dopadnout špatně. A „The Judgement“, které lze hravě zařadit do té lepší poloviny diskografie Scanner, je toho skvělým důkazem. Fuck The Bastaaaaards!!!
|
