Kouzelný dědeček metalu Udo Dirkschneider a jeho kompanie U.D.O. vstoupili do letošního roku s novým albem „Decadent“. Na kterém poprvé studiově představili kytarový tandem Smirnov – Heikkinen a na kterém se v řadách kapely pravděpodobně naposledy představil bubeník Francesco Jovino. Tolik novinky. Na „Decadent“ se totiž U.D.O. do puntíku drží svojí filozofie nabídnout fanouškům osvědčené menu, a tak se nahrávka bezpečně drží v intencích mantinelů, nastavených na přelomu let 1990 – 1991, pomocí ultramelodického „Faceless World“ a hyperagresivního „Timebomb“. Daleko blíž má (tak jak je v posledních letech u U.D.O. obvyklé) k prvně jmenované desce. A na realizaci filozofie zažitého receptu je fantastické, že i na patnácté desce se U.D.O. vyvarují hluchých míst, nabízejí dostatek nápadů, chytlavých riffů a podařených melodií bez toho, aby je člověk mohl nařknout z bezduchého vykrádání sebe sama (byť pokud jste již slyšeli pět namátkou vybraných alb z diskografie kapely, v podstatě jste slyšeli i již aktuální novinku), s obdivem je opět možné sklonit se před entuziasmem a mladickým zápalem principála i nad skvělou symbiózou železného jádra kapely s o generaci a půl mladšími kytaristy.
Ti se aktivně zapojili do tvůrčího procesu a to, jak dokonale dvanáctka novinek zapadá do diskografie kapely, jasně signalizuje, že všem členům kapely koluje v žilách totožná krevní skupina. A jsou to právě mlaďáci s kytarami, kteří (nejen v momentech, když už se na moment začne zdát, že by do „Decadent“ mohla v závěru desky prosáknout obyčejnost x-krát ohraných postupů, ale i v rámci těch nejjiskřivějších okamžiků) se stávají žolíkem téhle nahrávky. Jejich šikovnost a uvolněnost je ohromně osvěžující, sledujte třeba v úvodní „Speeder“ či v titulní „Decadent“ tu riffovou hravost a hudební optimismus.
Přímočaře agresivní, maximálně melodický, a přitom alarmující, výhružný, sveřepý, houževnatý a neústupný heavík. Tak jako vždy. Tahle formule zjevně funguje, je na ní postavena téměř celá deska, při jejímž poslechu se člověk nemusí bát nudy. A funguje, i když z ní U.D.O. malinko couvnou, přihodí teatrálnost, Udovy hlasivky potemní a na povrch leze jistá provokativnost („Mystery“), když vsadí na lyriku, emotivnost a nádherně narůstající drásavé napětí („Secrets In Paradise“), anebo si pohrají s epičností, lehkou pompou a parádně dramatickou gradací („Words In Flame“).
Naprosto typičtí U.D.O., jejichž germánsky šlapavý metal neztrácí jiskru. A případné stesky na to, že jde „jen“ o další várku stokrát ohraného, jsou možná pravdivé, ale asi zbytečné, chtít starého psa v parádní formě učit novým kouskům by byla sebevražda. Takže vážený Udo, je dobře, že je v téhle nejisté době na Tebe stále spoleh, že se držíš svého kopyta, že máš čich na excelentní parťáky a že Ti ten nezaměnitelný chrčák, životní zápal a energii může kdejaký mládežník závidět. Všechna tahle pozitiva se na „Decadent“ plně odrážejí a tak výsledek je tradičně přesvědčivý.
|
