S těmi Enuff Z´Nuff to v současnosti asi vypadá všelijak. Po odchodu zpěváka a kytaristy Donnieho Vie na sólovou dráhu se faktickým lídrem stal basista Chip Z´Nuff. Jenže ten se ke své kapele v posledních letech chová tak trochu jako krkavčí otec. Po de facto rozpadu sestavy po albu „Welcome To Blue Island“ v roce 2002 (pak ještě následovala zmatečná deska „?“, která ovšem obsahovala slepenec nahrávek z devadesátých let) a prvním odchodu frontmana Vie a bubeníka Rickyho Parenta (zemřel v roce 2007 na rakovinu), Chip své aktivity rozvinul různými směry.
Nejprve se spojil se svým dlouholetým kámošem, bývalým bubeníkem Guns n´Roses Stevenem Adlerem, aby spolu vdechli život kapele Adler´s Appetite, tedy prvnímu Adlerovu pokusu, jak vylézt z drogového hrobu zpět na scénu. Jak to dopadlo, všichni víme. Adler skončil znovu na odvykačce a Chip Z´Nuff kajícně vrátil se slušnou deskou „Dissonance“ do hry Enuff Z´Nuff. I když se na letošek plánuje nové album, otázkou je, jestli ta nová deska není právě „Strange Time“, které vychází pod hlavičkou kapitána Z´Nuffa.
Jisté je, že hudba, kterou „Strange Time“ obsahuje, společné znaky s Enuff Z´Nuff nese. O tom už od začátku nebylo pochyb. Přece jen Chip byl jedním z hlavních tvůrců skladeb jako „New Thing“ či „Fly High Michelle“, tedy těch, které kapele koncem osmdesátých let zajistily popularitu. I když postupem času Enuff Z´Nuff upouštěli od přehnaně glamové image, ale i od hair metalu, taky tady žádné „New Thing“ nečekejte. Chip byl vždycky skladatelem, jehož tvorbu ovlivňovala šedesátá léta a jeho psychedelické choutky tady dostávají další rozměr. Proto také na většině desky je jeho hlas prohnán přes krabičky, což ještě více dotváří neklidnou atmosféru.
Proto „Sunshine“ zní jako Velvet Underground na pořádném tripu (to snad ještě jde?) a nervní titulní „Strange Time“ doslova ubíjí opakujícím se motivem a industriálním chladem. Aby také ne, když skladbu s Chipem složil sám guru industriální elektroniky Trent Reznor. Druhá poloha desky je pak klidnější, popovější. To když dojde třeba na „Dragonfly“ s výborně funkující basou, kde Chipův vokální projev připomene Lennyho Kravitze. V následující „Still Love Your Face“ se ke slovu zase dostávají harmonie, které kdysi proslavily The Beatles. A proto jedinou pořádně odpichovou věcí základní části desky zůstává klasika od Raye Charlese „All The Day And All Of The Night“, kde své síly s Chipem spojil jeho někdejší parťák Steven Adler a frontman Cheap Trick Robin Zander.
Album je ovšem doplněno ještě zajímavým bonusovým materiálem. Tím v tomto případě je pět skladeb, které pocházejí ze spolupráce mezi Chipem a zmíněným bubeníkem Stevenem Adlerem. Tento materiál je oproti zbytku desky o poznání říznější a přiklání se dost k původní tvorbě Enuff Z´Nuff, i když z něho cítite trochu i ducha raných Guns n´Roses. Zejména ve skladbě „Tonight We Met (And Now We´re Going To Fuck)", kde ústřední dvojici doplňuje další původní člen Guns n´Roses, kytarista Slash. Velice zajímavým a důvtipným momentem je zakomponování riffu velmi, velmi podobnému tomu z „Welcome To The Jungle“. Uvidíme, zda tenhle vtípek někdo docení…
Není to tak dávno, co vyšlo sólové album i Donniemu Vie. Ten si vystačil sám, bez hvězdných hostů. Sám s kytarou. Chip přece jen to žene více do obrátek než introvertní Vie. Chipův někdejší spoluhráč se na své novince obrací k The Beatles, jejichž byl vždy velkým obdivovatelem, Chip na to jde rozšiřováním zvukových možností a kombinacemi různých vychytávek (třeba ten zmíněný riff podobný „Welcome To The Jungle“). Vie je o trochu lepší skladatel, Chip zase aranžér. Čili ve výsledku jsou jejich desky tak nějak stejně kvalitní.
|
