Všechny dnes hodnocené kapely používají heavy metal jako základní výchozí bod. Každá z nich od něj ale putuje do jiného směru. Jedna míří k temným progresivním končinám, druhá to bere kvaltem přes speed metal a poslední si k pomoci přizvala powermetalovou sílu. V našem putování zamíříme do Švédska, Francie a zakončíme jej v sousedním Německu.
BREITENHOLD - Secret Worlds (2014)
Začneme vcelku raritním projektem, ve kterém si vše zastal jeden jediný člověk. A to prosím včetně zpěvu (krom závěrečného songu, ve kterém hostuje Marta Gabriel z Crystal Viper) i bicích, k nimž nepoužil, jako třeba jistý Rolf Kasparek, automat. Rock´N´Rolfa zmiňuji záměrně, neb hned riffy úvodní skladby „Time Is Gone“ nám Running Wild připomenou. Naštěstí jen pocitově, pokud se kvality týká, je maník s přezdívkou Ced daleko před (současnou) Rolfovou formou. Ced svůj multiinstrumentalismus využívá i v jiných kapelách, jako jsou Blazon Stone, Mortyr nebo Rocka Rollas, což už v jen malinko psychologicky smýšlející hlavě začíná rozsvěcet indikátory workoholismu. U mě, kterej většinu času profláká, je to však především nátura hodna velkého obdivu. Škoda jen, že to samé nemůžu říct o desce „Secret Worlds“. Ced je sice lepší Kasparka, pořád to ale zcela nestačí. Syrový heavy metal je zde často vyhecován rychlým tempem, příjemně rozvrkočenými sóly i pro žánr ideálně položeným (ačkoli technicky průměrným) Cedovým hlasem (něco jako Kai Hansen). Trochu se však při tom všem spídování pozapomnělo na samotnou chytlavost písní, jež ne vždy uchvátí jako celek (výjimku tvoří např. titulní song, který musí potěšit příznivce "dýňové" desky "Walls Of Jericho"). Daleko lépe je album vstřebatelné po částech, nikoli na jeden zátah. Na každém tónu je sice znát, že si Cederick solitérské nahrávání užíval, možná by mu ale neuškodil dramaturgický dohled, jenž by malinko ukotvil jeho nespoutanost. To vše ovšem platí, pokud budete na desku „Secret Worlds“ nahlížet přísnějším kritickým pohledem. Vezmete-li ji však jako prostředek k pouhému odreagování, bez vyšších ambicí, na své si dost možná přijdete.
6,5/10
YouTube ukázka - Time Is Gone
WAVERLY LIES NORTH - A Soul in the Void 2014 (2014)
Francouzská parta s divným názvem loni vydala album, jež je pouze o něco upravenější verzí desky, kterou vydala ještě o rok dřív. Důvody tohoto zvláštního kroku vám však neosvětlím, neboť na domovských stránkách kapely je vše popsáno pouze v rodném jazyce, a to i poté, co kliknete na (údajnou) anglickou verzi. To o nějaké velké péči zrovna nesvědčí, hudbě samotné je naštěstí věnována pozornost důslednější. Ačkoli v mých uších rovněž trpí nedostatkem, jenž jsem popsal u Breitenhold, tedy menší atraktivností nabízených skladeb, je tentokrát pravděpodobné, že něco takového nebylo ani prvotním účelem. Zde ony vyšší ambice naopak číhají za každým tónem. Mluvíme totiž o progresivním heavy metalu, který se projevuje kompoziční vrstevnatostí, včetně moderních (ale také snadno zaměnitelných) groovy riffů, a rovněž ve formě temněji laděné symfoniky. Ta nám, i díky mužským sborům a neoklasickým elementům připomene švédské legendy Therion, avšak ve více subtilní poloze. Táhlé smyčce dodávají hudbě zlověstnou náladu. Světelných paprsků je jako šafránu, objeví-li se ale, zahřeje s o to větší intenzitou (zvlášť nás, kteří nemáme šero tolik v lásce, i proto nakonec poměrně nižší hodnocení). Týká se to zejména refrénů písní nebo svižného kusu „Follow The River“. Mužský vokál Erica Pariche má také svoji nespornou kvalitu, snesl by však více života. To se ale opět dostáváme na čistě subjektivní rovinu. Jak to budete cítit vy, zjistíte pouze poslechem, který doporučuji v každém případě.
5,5/10
YouTube ukázka - Aria Nocturna
ALPHA TIGER - iDentity (2015)
Aktivní němečtí metalisté letos přicházejí za svoji čtyřletou existenci již se svým třetím albem. Ve zkratce zde máme co dočinění s lehce nadprůměrným hevíkem s občasným powermetalovým dopingem. Potěšeni by měli být fanoušci Iron Maiden, ale třeba i brazilské Hybrie. Kladem je precizní zvuk a kvalitně odvedená práce na všech postech, včetně výškaře Stephana Dietricha. Na albu „iDentity“ nalezneme jak dobře odsýpající položky, někdy dokonce s hitovou ambicí („Lady Liberty“, „We Won´t Také it Anymore“) nebo s příjemně melodickými vyhrávkami („Long Way of Redemption“). Dále třeba zdařilou (polo)baladu „Closer Than Yesterday“, ale také pár dosti průměrných kousků („Revolution in Progress“). Více se toho o novince Alpha Tiger říci nedá. Na prdel se z toho nikdo neposadí, zábava je to ale velmi solidní. Pokud bych se tedy měl k některé z dnes hodnocených kapel vracet nejčastěji, budou to právě tito Němci.
6,5/10
YouTube ukázka - We Won´t Take it Anymore
|
