Corové kapely mají vždy po pár letech v hudební branži jedno velké úskalí – zní stále stejně. Předepsaná hudba má jisté mantinely, kde i sebeinovativnější riffy a breakdowny budou stejně pořád riffy s breakdowny. Proto se často mění zvuk kapely a i jejich skladatelské cítění se posune blíže k melodickým partům a začne se experimentovat (tento přerod dotáhli ad absurdum Bring Me The Horizon). Právě tento bod sedí dokonale na třetí desku „Constellations“, která nese z velké části prvky známé z předchozích alb, ale na druhou stranu taktéž přináší řadu novinek. Jakých?
Předně ABR od „Messengers“ zvolnili a ubrali plyn, což se promítá jak ve složení písní, tak i v méně agresivnějším zvuku. Už se nejedná o těžkotonážní sled tvrdých riffů, ale často se hraje na melodickou notu, vytvářející atmosféru písně. Přesně takovým případem je téměř instrumentální „Meridian“, jenž svým specifickým zvukem posluchače uhrane a nepustí do konce skladby. Lépe strukturovaná je však oblíbená „Marianas Trench“, začínající ve zvolněném tempu a finišující klasicky nasekanými rytmickými kytarami s příjemnými vyhrávkami. Konec ovšem přináší neduh v podobě fadeoutu, což se bohužel objeví i u písně „Paradox“. Tuto mnou nepochopenou praktiku ukončení písně nenávidím ze dvou důvodů: 1) skladba zahraná naživo se stejně dočká jasného závěru a 2) píseň působí nedokončeně, jakoby autoři hudby nevěděli, jaký jí dát závěr (což u kapely jakou je ABR takový náznak diletantství překvapí a zamrzí zároveň).
Pokud se podíváme na první tři skladby, jedná se o lehký nadprůměr až průměr. Breakdowny mají jen zřídka šťávu, melodie na kytaru nejsou nikterak zapamatovánihodné a pocit z nemastné neslané desky je na světě. Naštěstí jako čtvrtá v pořadí přichází hitová „White Washed“ rozeznatelná již od prvního kytarového tónu, následovaná již zmíněnou „Marianas Trench“ a songem „The Escape Artist“, který (společně s „Rationalist“) místy svou dravostí dává vzpomenout na minulé „Messengers“ , ale na druhou stranu končí nezvykle (nutno podotknout velmi vkusným) klavírem. Do sedmé „Indonesie“ si kapela pozvala hosta – zpěváka Tommyho Rogerse z progmetalové smečky Between the Buried and Me (mj. kapela, která jako jedna z mnoha formovala styl August Burns Red v jejich začátcích). Písnička je uctěním památky misionáře Davida Clappera, jenž nepřežil leteckou havárii právě v Indonésii. „Meddler“ úspěšně kombinuje melodie (kytarové vyhrávky, sbory) s tvrdostí (nasekané riffy, závěr) a řadí se do hvězdného trojlístku nejhranějších písní na koncertech z tohoto alba (společně s „White Washed“ a „Marianas Trench“). Závěrečná „Crusades“ více než názorně demonstruje ambivalentnost celého alba – první polovina je klasickým nářezem s breakdowny a druhá zase v poklidu akustiky a vyhrávek doklouže až do konce.
„Constellations“ je přechodníkem mezi brutálními ABR a novými, na melodiích stavějícími ABR.
Už zde se spíš posluchač soustředí na vyhrávky, táhnoucí často celou skladbu („Paradox“) nebo na jasně čitelné kytarové tóny („White Washed“, „Marianas Trench“), které vlezou do paměti a už se z ní nevytratí. Naopak rapidně ubylo kulervoucích breakdownů a začátek alba spíše nudí, než nakopne. I tak se ovšem jedná od čtvrté skladby o velmi příjemné album, na poslech plné zajímavých momentů se závanem starých časů v podobě rytmicky bezchybně nakopávajících riffů. Řada novinek a experimentů jako sbory, kytarové melodie, sóla či použití jiných nástrojů se v dalších letech dočkají zaslouženého rozvoje a padnoucího kabátu. A ano, budou i breakdowny.
|
