Začátek letošního roku byl štědrý na skvělé powermetalové počiny. Vzpomeňme jen na dílo „Gladiator´s Tale“ Švédů Veonity nebo reedici desky "Time" Kostaričanů Destiny (recenzi přineseme). Prvotina řeckých Myst se do této kvalitní linie může směle zařadit. S výše uvedenou žánrovou kolonkou si však tentokrát nevystačíme, musíme ji rozšířit o progresivní element, jenž se projevuje zejména v chytré struktuře a rozmanitosti nabízených kompozic.
A právě v tom tkví největší atrakce Myst. Celá deska se dá popsat jako příjemné dobrodružství, kdy nevíte, co na vás za tóny té které skladby vyskočí, zároveň však můžete svůj trip odlehčit přepychovou jistotou, že to nikdy nebude nějaký hudební strašák či nedodělek. První trio písní mísí prog s power metalem a jde o fúzi zdařilou, jež lze kvalitativně přirovnat ke kyperským mistrům Arrayan Path, pokud se vokálních linek výtečného zpěváka Fedona Diamatopouluse týká, ty zase svojí promyšlenou stavbou evokují Brity Kamelot. Vysoká kompoziční variabilita, která nejde na úkor poslouchatelnosti.
Čtvrtá položka „Missing Link“ ale zcela nečekaně uhne směrem k přímočaré hitovosti. Popovou chytlavostí načichlá úvodní melodie okamžitě chytne a její rozvíjení v následném ději nepustí až do samotného konce. Podobnou chuťovku navíc najdeme i pod číslem sedm („Can We“). V obou případech jde o velmi příjemné zpestření, které dodává desce dramaturgickou dynamiku, což ještě podporuje střízlivá stopáž všech písní, potažmo celého díla. Další nečekaný moment hledejme v baladické skladbě „Whispers“, která ukrývá velmi zpěvný retro refrén, jakoby vypadlý z osmdesátých let, kdy na MTV vládly kapely jako Bon Jovi, Poison nebo Warrant.
Jindy se zase přitvrdí syrovými heavy riffy, každopádně vždy přijde dříve nebo později moment, kdy zatěžkanou atmosféru uvolní nějaká atraktivní melodie. A proto je škoda, že autorskou nápaditost nedoprovodil adekvátně povedený sound. Není sice špatný způsobem, který by zabraňoval poslechu, nicméně zamrzí jeho menší důraznost, jež nedá dostatečně vyniknout instrumentální složce a malinko snižuje celkový dojem. Přesto by nebylo na místě nechat se tím odradit, hudba samotná je natolik dobrá, že má potenciál velkoryse překonat i tento drobný nedostatek.
|
