Ajaj, tady něco nevyšlo tak, jak bylo zamýšleno. Nádherně zněly proklamace o skutečném symfonickém zážitku, postaveném na čtyřicetičlenném orchestru, sborech a já nevím, na čem ještě. Při čtení těchto vět se fanoušek žánru musel tetelit nadšením. Copak o to, ony „živé“ nástroje na debutu italských power melodiků Winterage samozřejmě slyšet jsou, o to víc mě však trápí jedna zásadní otázka. Jak to, že ve mně po poslechu tak spektakulárně pojatého alba „The Harmonic Passage“ nezůstala žádná vzbouřená emoce či vzkypěná radost, která by mě vyloženě nutila k opětovnému spuštění tlačítka PLAY?!
Začátek díla ještě skýtá určité naděje. Intro sice chvíli zní jako zvukový doprovod při zapínání počítače, poté se ale začne tvářit osobitěji a nebude v něm nouze ani o dramatickou gradaci. Následná titulka tento potenciál ještě rozvine. Spídová akcelerace doprovozená tradičním zpěvákovým zaječením, to na žánrové tradicionalisty zapůsobí vždy spolehlivě. V tu chvíli je nadšení opravdu vyhajpováno do nejvyšších pozic, v centru mozku se tvoří příjemné endorfiny a zároveň myšlenky toužící po tom, aby v podobném duchu vše pokračovalo až do konce. Nestane se to ani omylem. Skladba totiž svůj prvotní potenciál nijak nerozvine a víceméně jej (snad až na slušnou sólovou část) prohospodaří. Čímž jsem vlastně popsal základní problém celé desky.
Velmi často ucítíme závan čehosi zajímavého, co by mohlo v optimální autorské konstelaci rozkvést v úžasný hudební zážitek. Většinou je však tahle naděje rozválcována kompoziční obligátností a dobita kvantitou slyšeného. Album má hodinu a deset minut, v hlavě však uvízne minimum okamžiků. Konkrétně šlapavá rytmika a velmi zpěvný refrén třetího songu „The Flame Shall Not Fade“, který je díky tomu vrcholem nahrávky. Dále chutně melodické sólo v desáté „Crown To The Crowds“ a pak ještě zakomponování Tchaikovskeho "labutí" klasiky a spídová gradace v závěrečném kusu „Awakening“.
A to je víceméně vše, přátelé. Nic nepomohly časté změny temp nebo celkové ovlivnění irským folklórem (to mě však nebaví téměř nikdy). Dokonale totiž nepůsobí ani zpěv Daniele Barbarossy, co je však největším nepřítelem nahrávky, je zvuk, který je málo výbušný a podkopává konečkům tónů nohy, o bídném ztvárnění přebalu desky raději ani nemluvě. To, co původně vypadalo jako bomba roku, se velmi rychle změnilo v jedno velké zklamání.
|
