Kdo si počká, ten se dočká… Francouzští Evolvent zjevně nemají kam spěchat. Původně studiový projekt rozběhl před jedenácti lety klávesák Sébastien Latour a zabralo mu „pouhých“ sedm let, než se po jednom épíčku Evolvent už jako regulérní kapela dočkali svého prvního alba. Po jeho vydání se Sébastien rozešel s kompletní sestavou a dal se do budování nové cesty, která se vyznačovala příklonem k světlejšímu a živějšímu sympho-gothic-power metalu. A jako předzvěst aktuální formy a čerstvě vydávané albové novinky přišli Evolvent v polovině loňského roku s EP „Human Instinct“.
Ten jednoznačně říká, že Evolvent mají dar psát houpavě příjemné melodie, že půvabná zpěvačka Emma Elvaston je se svým ve výškách poletujícím křehkým vokálem naprosto typickou a ideální volbou pro jeden z nejměkčích metalových stylů, že tahoun Sébastien rád dává svému nástroji dostatek účelně využitého prostoru, že kytary, nabroušené jen na nezbytně nutné ostří a patřičně živá rytmika dodávají to nezbytné aróma (jemné) agrese. K tomu, aby člověk jásal nad ideálem, přece jen ještě kus zbývá.
Zejména fakt, že (byť se z toho časem stalo klišé) dávný formát krásky a zvířete měl přece jen něco do sebe – byť by nemuselo jít přesně o tento element, je zřejmé, že tu všudypřítomnou sladkost (a bavíme se o všech čtyřech skladbách) by vůbec nezaškodilo sem tam narušit nějakým drsnějším kontrastem a vyhrocenějšími emocemi.
Evolvent zatím nemají hit, který by je vytáhl z davu. Jsou jistotou, která ve svém žánru rozhodně nezklame, a přitom mají dost prostoru i možností na to, kudy a jak jít nahoru. Uvidíme, kam je zavede full-album, vzhledem k tomu, že ani jedna ze skladeb z „Human Instinct“ by neměla být součástí novinky (i když třeba „Insomnia“ se svojí výpravností, étericky přitažlivým vokálním poletováním a dominantními klapkami by si to zasloužila), určitě není od věci tenhle výlet do nedávné minulosti s Evolvent absolvovat.
|
