Jsou kapely, které dokážou ohromit už svým debutem. Mezi ně patří právě tito Brazilci, jímž se to povedlo v roce 2011 s albem „Overcoming Limits“, a to zejména díky několika naprosto dokonalým a slastně spektakulárním power-speedmetalovým skladbám. Druhá deska je ovšem jiná. Hodně jiná. Působí to, jako když začnete chodit s někým úžasným a on se za pár let začne chovat úplně jinak, navíc vám k tomu zahne a ještě si myslí, že neudělal vůbec nic špatnýho.
Co se vytratilo úplně, jsou právě ony v úvodu zmíněné výjimečné songy, takže fanoušek rychlých melodií zůstane po poslechu desky sedět jako zbičovaný, nechápajíc, co se to vůbec děje. Zajímavé jsou jisté paralely této nahrávky s poslední fošnou Angry. Halasná žánrová show je pryč, místo ní nastoupila jakási klidná letargie, míšená se zapeklitým progresem. Několik zásadnějších rozdílů se ale přece jenom najde. Zatímco Angra do svého nového playlistu propašovala alespoň dva kousky, které potěší konzervativněji smýšlející fanoušky, pánové z Age Of Artemis se na to vybodli úplně. A stavba jejich aktuálních hudebních struktur za kvalitou legendárnějších krajanů zaostává jakbysmet.
Což je hlavní kámen úrazu, neboť kdyby se vše pouze uklidnilo, ale jednotlivé písně by nepřestávaly nadnášet melodické proudy, nic vážného by se samozřejmě nestalo. Jenže ať album poslouchám, jak chci, v hlavě mi mnoho zapamatovatelných motivů nezůstává. Přesto není možné říci, že by šlo o nějaké nedodělky či prostě špatně odvedenou práci (proto hodnocení není ještě nižší). Kompoziční schopnost je znatelná v každé skladbě, nicméně v moři tónů žalostně scházejí malebné ostrůvky, na kterých by mohl posluchač spočinout a poté se radostně odrazit k další plavbě (proto hodnocení nemůže být vyšší).
Album obsahuje různé vlivy, včetně použití tradičních brazilských nástrojů nebo reggae. Dominantou je však už zmíněný prog a také nečekaný počet pomalejších kousků. Ani jeden z nich však neoplývá podmanivostí debutové balady "Take Me Home". Nejchytlavějším momentem desky je trojka "Broken Bridges", jejíž název jakoby bývalým fanouškům nekompromisně sděloval: "Tohle je poslední vzpomínka na melodickou vstřícnost našeho debutu, užijte si to, neb my se k ní už vracet nehodláme. Fuck You!". Otázkou tedy zůstává, proč by se měl horlivý posluchač první desky vracet k této nahrávce. Age Of Artemis si teď holt musí hledat nové kunčafty.
|
