Jakmile u nějaké kapely čteme jméno vydavatelské firmy Doolittle Group, můžeme si být jistí, že někde za nejbližšími dveřmi číhá buď Christian Liljegren (Golden Resurrection, Audiovision, DivineFire…) nebo Tommy Johansson (ReinXeed, Golden Resurrection…). V případě debutu švédských Morning Dwell jsou to oba. Christian jako producent, Tommy jako jeden z technických pomocníků při nahrávání, a pak také bubeník ReinXeed, Alfred Fridhagen. Zakladatelem kapely je ovšem její zpěvák Petter Hjerpe, který vše rozjel v roce 2012.
Z výčtu jmenovaných spolků je patrné, že pokud se žánru týká, budeme dnes mluvit o power-speedu. První, co na něm překvapí, je jeho veselost a pozitivnost. Loňský rok, kdy tento eponymní počin vznikl, byl na obdobně laděné desky vůbec pestrý, vzpomeňme jen na strhující debut Švédů Twilight Force, Amíky Enceladus, další fošnu Freedom Call, nebo na debut finských Astralion, kteří mají svým „happy happy“ nábojem k dnes hodnocené kapele nejblíže. Pokud se však kvality týká, v ní už Morning Dwell lehce zaostávají.
Špatné to ale rovněž není, a pokud si někdo libuje v méně náročných metalových strukturách, dravé rychlosti, stejně jako v hudebním optimismu či přímo anti-negaci, může být s tímto albem velmi spokojený. Nejvíce si užijeme spíďáren s ocasem raných Helloween, kteréžto období se nám připomene hlavně ve zpěvákových výškách, ke Kiskeho dokonalosti ale Alfredovi chybí technika i talent. Částečně to však vynahrazuje evidentní vášeň, se kterou bylo dílo tvořeno, a také několik vyloženě chytlavých momentů. Jmenovitě ve skladbách „Orange Moped“ (vítané textové odlehčení!), „Predator“ (řízná hitovka ala Primal Fear), a pak v triu vrchovatě trylkujících radostí „Spread Your Wings“, „The Gatekeeper“ a „World Inside“.
 Vedle zpěvu je však nutné zmínit i další slabinu, kterou je průměrnější zvuk (Tommy Johanssonovi to ostatně nejde už léta správně nazvučit ani u domovských ReinXeed), a také schématická jednolitost, čemuž nepomáhají ani snahy o ozvláštnění v podobě lehce stylově odlišné (ale nijak zvlášť podařené) písně „The Pirate Song“, a už vůbec ne pokus o epiku v závěrečné položce „The Story Never Ends“, jež ze svých jedenácti minut dokáže zaujmout asi tak 30 sekund. Další věcí je přeslazenost nabízeného materiálu.
Hudebním diabetikům je přístup přísně zapovězen, malinko šoufl se ale může udělat i běžnému „strávníkovi“. Je proto lepší dávkovat si songy opatrně, tak jeden dva týdně. V takovém případě se to dá snadno přežít a ještě se může dostavit nemalá radost ze slyšeného. Množství svých dávek si však nejlépe určíte sami, a kdo ví, třeba budou nakonec daleko vyšší, než kolik jich obsahuje mé doporučení.
|
