Jakékoli melodické album vzešlé z domácích luhů a úhorů je nutné vítat s nadšením podobným rozvášněnému publiku na biatlonových akcích v Novém Městě na Moravě. Pokud se ještě chvíli přidržíme této analogie, bylo by zároveň naprosto ideální, kdyby po každé odehrané skladbě posluchač vykřikl šťastné „JOO!“, podobně, jak to činí diváci, když některý z našich borců trefí čerň terče. V případě druhého alba písecké party Satycarion podaný výkon jistě nezklame, na bednu pro vítěze to ale zatím není. A na první desítku taky ne.
Pokud se však člověk probírá historií kapely, je nutné ocenit už jenom fakt, že nějaká deska vůbec vznikla. Lidé se v Satycarionu střídali jako důchodci u regálu v Penny při akci na hajzl papír. Do dnešních dnů tento chaos také ustál pouze jediný člen, kytarista Míra Houška. Zajímavý je počet dívek, které se vystřídaly na pěveckém postu, na němž nakonec stejně zakotvil chlap, konkrétně Standa Vlach (ex Araxa). A je to dobře, neb jeho hlasové zabarvení dodává hudbě píseckých punc alespoň nějaké osobitosti. Jinak je totiž struktura tónů celkem snadno zaměnitelná s řadou jiných uskupení.
Kluci jako své vzory uvádějí třeba Stratovarius, Nightwish či některé progresivní spolky, mně však při poslechu alba „Hysterium“ nejčastěji na mysl přicházelo jméno Kreyson. Většinou pocitově (i právě díky Standovi, který v určité výškové poloze Křížka připomíná), někdy ale i konkrétně (skladba „Svět na vahách“ až příliš evokuje jeden z kreysonovských hitů „Není marné žít“). Satycarion si k nahrání klipu vybrali úvodní kus „Nechat si lhát“, je to ovšem prezentace lehce zavádějící (třebaže song je sám o sobě zdařilý). Posluchač by totiž opravdu mohl nabít dojmu, že zde má čest s kapelou finského typu, tedy spídové tempo a neoklasické klávesové preludium v sólovém partu. Kdepak, středobodem píseckých je hevík, tu rychlejší, tu progresivnější, celkově však velmi umírněný a většinou i příjemně poslechový. Nutno však dodat, že kvality Satycarionu nepřesahují (snad krom Slovenska) hranice naší republiky ani o milimetr, což zřejmě, vzhledem k českým textům, ani nebylo prvotní ambicí.
 Na pomyslný vrchol vyzdvihuji dvojici za sebou jdoucích tracků „Rebel“ a „Černý závoj“, které potěší dynamickými refrény a (na poměry alba) silnou hitovou aurou. Nejvariabilněji zase vyznívá skladba „Plamenů žár“, jež zaujme klávesovými víry (ano, tento nástroj je při malbě celkové atmosféry jedním z nejzásadnějších hudebních štětců), svižnými riffy na pomezí progu a spídu, a hlavně závěrem, který graduje ve tklivě baladickém rytmu, jenž společně se Standovým zpěvem disponuje značnou chytlavostí (a představuje tak vlastně jakýsi mini-vrchol díla). To samé žel nelze říci o plnohodnotném „ploužáku“ s názvem „Nevinná“, jenž vyloženě otravuje repeticí (nudného) refrénu a stává se naopak nejslabším momentem desky. Dál není příliš co dodat. Kluci odvedli slušnou práci, já ovšem nemohu přehlédnout fakt, že jsem si mezi písněmi nenašel ani po x posleších alespoň jediného favorita, ke kterému bych se chtěl vracet s horlivou pravidelností. Tak třeba příště, potenciál zde jistě je.
|
