V posledních několika letech dávám přednost prvoplánovému optimismu hudebních tónů. Ale stejně jako léto nemůže trvat věčně, je na místě sem tam sfouknout hřejivý plamen hudební svíčky a ponořit se do temnoty. I ta může být velmi snadno konstruktivní, zvlášť pokud se člověk neštítí konfrontace se svým vlastním nitrem a většinu času ukrytou, přesto však živě tepající negací, jež leží jako kávová sedlina na spodku duše. Rád v takovém rozpoložení sahám po spolcích, k nimž jsem získal blízký vztah již v minulosti. A právě do takové skupiny spadají legendární belgičtí blackeři Ancient Rites.
Čekání na v pořadí šestou řadovku doznalo devítiletého trvání. Pokud však použijeme moudro, že na vše dobré se musí čekat, dostaneme poté kladnou odpověď? Z velké časti ano. Deska (s krásným obalem!) „Laguz“ je rozhodně nejdospělejším počinem kapely, včetně nejlepšího ozvučení, kterým kdy která jejich nahrávka disponovala. Těžkotonážní, a přitom v každém ohledu dokonale čitelná hudební masa se vyvalí na posluchače z reproduktorů jako armáda skřetů na hobita. Intenzita zážitku je pak přímo úměrná zvolené hlasitosti (čím více, tím lépe). Krom toho doporučuji co nejvíce zatemněnou místnost a poklidné zasednutí, jedině pak může být ponoření do hudebního děje plnohodnotné a adekvátně pohlcující.
Celé album tvoří jednu homogenní hmotu, do jejíž metalové mejstátnosti jsme pozvolna vítáni intrem „Golden Path To Samarkand“, a po prožití vikingského dobrodružství, nasyceného makabrózní atmosférou, bohatým symfonickým aranžmá, thrashově sekanými riffy a mistrovským výkonem „vypravěče“ Gunthera Theyse, opět mírumilovně propuštěni na světlo boží prostřednictvím vkusné polobalady „Fatum (Ill Fate/Noodlot)“. Musím ovšem malinko korigovat slova o temnotě z úvodního odstavce. Důvod mé obliby belgické kapely vězí z velké části v tom, že se její tvůrci nebojí probodnout stěny kompozičního sklepení a vytvořenou dírkou do něj vpustit kužílek melodického světla, jenž je často téměř neznatelné, ale pokud se správně rozkoukáme, jistě je dříve či později zaznamenáme. Nejjasněji by nás pak mělo ozářit příjemně kroucené sólo čtyřky „Von Gott Enternt (Bij Nacht En Ontij“ či chytlavá vyhrávka v osmičce „Umbra Sumus (We Are Shadows)“.
Na závěr je nutné zmínit velmi mírné, ale přece jenom zklamání. Ona dospělost nových skladeb jde totiž na úkor dřívější, řekněme, rozvášněnosti a přitažlivé jednoduchosti (viz třeba kus „Mother Europe“ z pro mě stále nejlepší desky „Fatherland“). Nebylo to možná tak kompozičně uhlazené, nicméně živelnost z podobných písní sálající byla více nakažlivá. Ale nešť, i tak je album „Laguz“ hodné nemalého uznání a skutečnost, že už mám zase chuť „sfouknout svíčku“ a vydat se po stopách jeho pikantních tónů, je myslím výmluvná sama o sobě.
|
