O stále vzrůstající popularitě této power/folkové party z Itálie jsem moc dobře věděl, nicméně můj postoj po poslechu prvních dvou desek byl spíše nezaujatý, možná dokonce apatický. Třetí zářez z letošního roku tento stav ale celkem razantně změnil. Ne snad do té míry, že bych honem vyhledával koncertní zastávky kapely, v pohodlném zázemí svého bytu si však tóny alba „Unum“ aplikuji s nemalým nadšením.
Pro seznámení s největšími lákadly musím začít seznamem hostujících jmen, neboť ten stojí opravdu za to. A protože je nové dílo koncepčně "muzikálovým" počinem, všichni zároveň zastávají určité charaktery. Pod vedením vrchního principála Daria Vallesiho tak vystoupí Hansi Kursch (Blind Guardian) jako „The Sentenced“, Chris Bay (Freedom Call) jako „The Jester“, Mark Boals (Malmsteen, Iron Mask…) jako „The Hermit“ a nakonec postava zvaná „Lady Thief“ v podání pěvy Maxi Nil (Jaded Star, ex Visions Of Atlantis), která se vrací po svém představení na minulé desce „The Bivouac“ (skladba „The Oak And Lady Flame“). Z této velkolepé sestavy se dají vyčíst nemalé ambice spojené s autorskou jistotou, že tvořená hudba má svoji jasnou kvalitu. Je tomu opravdu tak?
Z velké části (odpovídající výsledné známce pod recenzí) ano. Zároveň si ale nemohu odpustit poznámku o nedostatečném využití všech zúčastněných, kterým dle mého názoru mohl být dát (když už to všichni odkývli) daleko větší prostor. Jejich vystoupení v písních, pokud zpívají sami za sebe, nemá dlouhé trvání, když pak doplňují (velmi časté) sbory, jsou jejich hlasy téměř utopeny. Nejvýrazněji z toho nakonec vychází (i díky razanci svého hlasu) Hansi Kursch („The Sentenced: Fire And Blood“). Až příliš brzo se ale vždy chopí mikrofonu Dario, jehož tenor sice není vůbec špatný, zpívající hosté však znějí ještě zábavněji.
Hudební struktury jsou už naštěstí zábavné adekvátně. Jejich melodické lůno vězí ve skočných refrénech, které nás pocitově přenesou někam do středověké krčmy, kde bezzubá obsluha servíruje jeden džber piva za druhým a všude kolem se potulují kurtizány s vnady napěchovanými v dekoltu tak svůdně, že lze jen těžko odvrátit hříšný zrak. Když už to ale vypadá, že dáme průchod světské vilnosti, v pravý čas prostorem zazní řízné metalové riffy, aby nás zase hodily do důstojné mužské pozice.
Jindy se budeme díky bojovnému mručení cítit jako na výpravě za „miláškem“, tedy mocným Prstenem („The Way Back: The Clash Within“) nebo na nějaké country zábavě v texaském saloonu. To už se však bavíme o závěrečné písni „Run Runaway“, která je coververzí songu kapely Slade. Na desce jí předchází ještě jedna předělávka od italské Tazendy. Ta se poslouchá, i díky zpěvu v rodném jazyce, velmi hezky, otázkou je, zdali mají být coververze pevnou součástí regulérní řadovky. Bez nich by však původních skladeb bylo pouze sedm a stopáž by se nedostala přes 40 minut. Že by tedy nedostatek vlastní invence? Těžko říct, nicméně i ony předělávky, zejména proto, že nebyly stvořeny ke známým písním, působí nakonec jako přirozená součást nahrávky, takže není moc co řešit. Na závěr je nutné zmínit naprosto precizní sound, díky kterému může dojít každý z nástrojů plnohodnotného vychutnání (mým favoritem je ozvučení bicí soupravy, která „kope“ přesně dle mého gusta). Doporučuje sedm kurtizán z deseti.
|
