Malinko mě vyděsilo, když jsem si před začátkem psaní tohoto článku přečetl moji recenzi na první album francouzských progresivců Qantice. Většinu tehdejších slov bych totiž mohl pouze zkopírovat a nic by se nestalo. Vyspělé dílo, balancující na hranici metalových subžánrů a filmového soundtracku, to platí stejně pro debut jako pro druhý zářez s názvem „The Phantonauts“. Východisko ale naštěstí existuje. Nebudeme se tolik soustředit na hudební povahu desky, jako na další vlivy, jež její tvorbu ovlivnily. O ty totiž nouze nebyla.
Tím nejmarkantnějším je výměna na vokální pozici. Vincenta Pichereaua nahradil, věřte nebo ne, švédský narcis PelleK. Ten začíná být, stejně jako třeba Fabio Lione nebo svého času Olaf Hayer, velmi frekventovaným pěvcem (krom Qantice svírá mikrofon ještě u Britů Damnation Angels a The Anabasis, Řeků Orion´s Reign, dále vydává pod svým jménem jedno album za druhým, sem tam někde hostuje a také plní vlastní YouTube kanál bezpočtem coververzí). Touto kvantitou vlastně zevšedňuje svůj jinak bezesporu úctyhodný hlas. Pokud se však týká dnes hodnocené kapely, musíme konstatovat, že bylo Pellekovo zlanaření dobrou volbou. Jeho čtyřoktávový rozsah je ideální pro vícevrstvé hudební vyjádření, kterým kompozice Qantice oplývají.
I díky němu si možná budeme při poslechu připadat (to dle intenzity fantazie každého z nás) jako aktéři nějakého dobrodružně-spektakulárního filmu z hollywoodské produkce. Francouzi nemají problém s tvorbou nejrozmanitějších nálad (od těch senzitivně klidných až po velkolepě akční) a s tím spojeným budováním „příběhové“ atmosféry. Základem takového zážitku je technicky dokonalý zvuk, jenž je zde, zaplaťpánbu, přítomen. Úvod díla přináší tradičnější power-speedové pojetí, které svého nejpřístupnějšího bodu dosáhne ve trojce „Hoverland“. Abych se přiznal, až takhle vstřícnou žánrovou skladbu jsem od zpravidla složitě píšících autorů nečekal, o to větší potěšení pro mě znamená. Podobně nekomplikovaně ještě působí závěrečná balada "Mild Illusion", jež zní ve své procítěnosti téměř jako modlitební zpověď (krásný zážitek!).
Čtvrtá píseň „Phantonaut“ přináší šlapavou rytmiku, neoklasické prvky a chytlavé vokální linky ve slokách. Poté se již pomalu, ale jistě přesouváme k složitěji strukturovaným a více progresivněji znějícím položkám. Stále nebude nouze o melodie, nicméně ty už trochu ustoupí různorodým vlivům, kterých je začasté mnoho a jejich menší konzistence znamená narušení dynamického prožitku z první třetiny desky. Směsicí všeho je pak téměř devítiminutový song "The Gest Of Nekroxyter" s klávesovým startem jako od Bon Jovi ("Runaway"), spídem, pěveckými přechody i arabsky pobrukovaným dojezdem. Na hudební vrstevnatost Qantice musí být zkrátka člověk naladěn, rozhodně nejde o čistě poslechovou zábavu. Je na každém z vás, aby rozhodl, zdali je to pro něj klad, či spíše naopak.
|
