To, že Italové Planethard začínali před jedenácti lety jako přehrávači skladeb slavnějších kolegů, to už je taková tradiční obehraná písnička. To, že základ jejich tehdejšího playlistu tvořily rockové kapely jako Bon Jovi, Guns n Roses, Skid Row, či Motley Crue, to je svým způsobem směrodatnější. Planethard na svém čtvrtém albu (jak tomu bylo dřív, bohužel nemám tušení) totiž vstupují do řeky, která tady už jednou byla. Ta vlna se tenkrát valila ze Seattlu a slabší představitele výše uvedeného stylu smetla, a s těmi silnějšími zpravidla těžce zatřásla. Ale protože dvakrát vstupovat do stejné řeky je věc dle lidové slovesnosti nemožná, i v případě Planethard to má jistá specifika. Planethard jsou kapelou, vycházející z hard-rockových melodií, které zahalila do hrubého heavy pláště s šosem urousaným v grungeové rozervanosti. Jenže na rozdíl od devadesátkových převracečů kabátů zní album „Now“ po většinu doby naprosto přirozeně. Což v praxi znamená, že Planethard sice nabízejí příjemně melodické skuzavky, ale ty jsou vydatně napuštěny silným, hrubým jedem, takže se z nich prvoplánovitá (i druhoplánovitá) líbivost zcela vytrácí.
Jako dokonalý prototyp nálad Planethard doporučuji sjet skladbu She´a All Over. Není sice tím, co by vás mohlo hned chytit za uši (i takové skladby mají kluci ve svém rejstříku), ale je směsí všech typických složek hudby Planethard – hardrocková melodie, zajišťující jistou (nesnadnou) přístupnost, metalová intenzita, i znervózňující, lehce štěkavá jedovatost. Na „Now“ je mi sympatické to, že Planethard se kolem svého základního mustru sice vytrvale motají – do absolutna jej dotáhnou i v následující „Fight It Out“ - ale nebojí se z něj i vyklouznout do uvolněných melodií, jako v případě pomalejší „Underworld“, a ve volnějších pasážích nejen díky sympatické a emotivní barvě hlasu křiklouna Davideho Merletta dávají vzpomenout třeba na samotné Extreme.
Jen v těch vypjatějších pasážích jsou pak daleko vyhrocenější. Kluci jsou silní v instrumentálních pasážích, což předvádějí třeba v temnější, krásně vygradované (právě díky instrumentální pasáži) „Awake“. Potíže nedělá Planethard ani pohrávání si s atmosférou – pomalejší věci mají příjemně houpavý a přístupný rockový charakter a když jej kluci zahustí emotivním hrubým nástupem („Neverfailing Superstar“), funguje jejich vzorec na jedničku.
Cílová skupina Planethard je naprosto jasná – rozervané a vnitřně rozhárané duše s láskou k přístupným melodiím, které je potřeba někdy docela intenzivně vykutávat z hrubého kabátu. Přesně taková je hudba Planethard – žádné pohodově slunečné nedělní odpoledne, žádná zatěžkaná deprese, ale něco nenápadně chytlavého mezi těmito dvěma mantinely.
|
