Letošní rok se zatím rýsuje, pokud se power metalu týká, více než obstojně, a to přitom ještě nevyšly nejočekávanější studiová želízka v tomto subžánrovém ohni (např. Helloween, Theocracy, Stratovarius nebo Insania). Do velmi slušné kvalitativní linie doposud vyšlých počinů můžeme směle zařadit i šestou řadovku australských Ilium. Dřívější alba mě nechávala víceméně v klidu, to aktuální je však velmi schopnou metalovou jízdou, která by měla potěšit nejednoho příznivce žánru, o přímých fanoušcích kapely ani nemluvě, ti se budou tetelit blahem s jistotou silnější, než je obvod stehna průměrného Američana.
Ať už to byl přechod k nové vydávající firmě (nyní Nightmare Records), výměna na vokální pozici (Mika DiMea nahradil Lance King, který celému albu dodává jakýsi retro nádech) nebo úplně jiný důvod, deska „My Misanthropia“ zní nečekaně atraktivně a "šmrncovně". Úvod díla v podobě titulního songu tomu ještě tolik nenapovídá, neb přináší (pro minulá alba) typickou směsici, jež balancuje na hranici USpoweru a dřevnatějšího heavy metalu z britské produkce. Následnou skladbu „Quetzalcoatl“ (aztécký bůh ve formě opeřeného hada) už významně nadnesou klávesy, jejichž doprovod nás přivede až k příjemnému refrénu. A poté bude ještě lépe. Spídovka „Penny Black“ totiž tvoří jeden ze tří vrcholů celé nahrávky. Rychlé tempo (pro Ilium zcela výjimečné) přináší dynamické osvěžení, které podpoří i pikantně vykroucený sólový part. Zbývající duo top momentů se ukrývá pod čísly pět („Godless Theocracies“) a sedm („Orbiting A Sun Of Sadness“). V prvním případě potěší šlapavé tempo kombinované s melodickými vyhrávkami, ve druhém doslova sejme téměř hypnotická atmosféra písně (něco jako hudba Norů Keldian), které dominují synťáky, jakoby vypadlé z popových skladeb let osmdesátých. Moc příjemný zážitek!
Ani zbytek položek z desetičlenného playlistu zvlášť nezaostává, ačkoli většinou uslyšíme spíše vyšší standard, o nějakém nadšení či přímo úžasu zřejmě mluvit nebudeme. Předposlední kus „Yuletide Ebbs“ např. skoro celou hrací dobu nadnáší sice nosný, avšak zoufale nepůvodní riff. Nutno je naopak ocenit rozumnou stopáž (46 minut) a slušný sound, díky kterému se poslechovou radostí stávají i ony (v rámci desky) průměrnější tracky. O dalším z nekonečné řady infantilních powermetalových přebalů ale raději taktně pomlčíme. Album „My Misanthropia“ je zdařilým příspěvkem do letošní sbírky řízného, avšak melodií se neobávajícího power/heavy metalu a jako takové by si mělo vysloužit naši pozornost.
|
