Kytarový čaroděj Dushan Petrossi dokázal v roce 2010 přijít s nejlepším počinem svého projektu Magic Kingdom. O rok později se mu to podařilo i se svojí hlavní akvizicí, kapelou Iron Mask. Očekávání novinek z obou hudebních táborů bylo tedy vysoké. První přišli na řadu Iron Mask. Deska „Fifth Son Of Winterdoom“ z roku 2013 však byla nasycena obsahem, který se s kvalitou fošny „Black As Death“ nemohl vůbec měřit. O to větší naděje jsem vkládal do dopředu dlouho avizované novinky dnes hodnocených Magic Kingdom. No a ta sice nedopadla úplně špatně, leč o nějakém bujarém nadšení, srovnatelným s nahrávkou „Symphony Of War“, mluvit rovněž nemůžu.
A je to škoda dvojnásobná, protože songy nejsou špatné a pár z nich oplývá velmi slušnou kvalitou (viz hned úvodní a zřejmě vrcholný opus "Guardian Angels"), jenže vše nakonec relativizuje slabina v ozvučení alba. I to je ale malinko složitější. Nelze totiž říci, že by zvuková produkce byla vyloženě zprasená. Je ovšem silně nevýrazná, plochá a neživotná. Odnesly to hlavně kytary a bicí, tedy nejdůležitější nástroje. Připomíná to situaci kolem poslední desky Řeků Crosswind. Velmi dobrým, začasté i vynikajícím skladbám není umožněno plně vyniknout kvůli technickému nedodělku, jenž vznikl při nahrávání ve studiu. Spektakulární Petrossiho tvorba přitom po výbušně živém ozvučení přímo prahne.
Nutno však dodat, že i kdyby to, pokud se soundu týká, klaplo na výbornou, o devítce, kterou jsem udělil albu „Symphony Of War“, bych nemohl uvažovat tak jako tak. Co mě mrzí nejvíce, je vymizení mimořádně chytlavých vokálních linek a slastně klenutých neoklasických sól. Těmi se to na minulém počinu jenom hemžilo, na novince je ale téměř mrtvo. Snad i proto působí všechny aktuální skladby jakoby jim někdo vyrval duši a zůstalo pouze torzo. Sice řádně nablýskané, ale pořád jenom torzo. Alespoň že není nouze o speed či vzletné chorusy (např. „Ship Of Ghosts“ nebo „With Fire And Sword“), ve kterých jsou Magic Kingdom vždy zajímavější, než ve střednětempých pokusech o hutnou atmosféru („Full Moon Sacrifice“, částečně titulní kus). Nejparadoxnější skutečností nakonec ale je, že díky chabému zvuku kytar a bicích nejvíce vyniká závěrečná baladická verze songu „Dragon Princess“, ve které zmíněné nástroje vůbec nefigurují.
Stejně tak je na pováženou, že nejlepší momenty mnohdy až příliš evokují poslední počiny, ať už Magic Kingdom („Rivals Forever“, "With Fire and Sword", „Battlefield Magic“) nebo Iron Mask („Dragon Princess“). A poslední stýskání je už čistě subjektivní. Olafa Hayera totiž na pěveckém postu vystřídal Christian Palin (ex-Adagio, Random Eyes, Epicrenel), a ten mi sedí o něco méně. Hodnocení takové nahrávky je nicméně velmi složité. Nelze ignorovat stále přítomné klady většiny písní, o to více však zamrzí, že nejsou prodány v tomu odpovídající technické kvalitě. Je to, jako kdyby jste řídili dravý sportovní vůz, jeli po opuštěné silnici, ale nebylo vám z nějakého důvodu umožněno přeřadit na nejvyšší rychlostní stupeň a naplno si tak užít adrenalinovou jízdu. Zážitek by to sice byl, ale k nějakým pocitům vrcholného štěstí byste měli pořád hodně daleko.
|
