Jediný důvod toho, že australští Vanishing Point nejsou skloňováni po čtvrtstoletí svého fungování (pravda, nějaký ten pátek to bylo pod názvem Eye) ve všech pádech coby jeden z leaderů melodické odnože progresivního metalu vidím v tom, že pokaždé, když vydají nové album (které s železnou pravidelností je lepší než to předchozí), nějaký ten pátek jim trvá, než se přihlásí s další deskou. Tu minulou od vloni vydaného majstrštyku „Distant Is the Sun“ dělí sedm let, během kterých Vanishing Point přišli o dva klávesáky (a byť černobílé klapky jsou jedním ze stěžejních elementů jejich tvorby, oficiálně se k tomu nástroji aktuálně nehlásí žádný ze současných členů kapely), vyměnili kytaristu (a zároveň posledního z původních členů) i basáka… a nachystali neskutečnou zásobu úžasně podmanivých melodických nápadů.
Hodinka ve společnosti šikulů z Melbourne uteče strašně rychle. Vanishing Point patří k těm kapelám, které v rámci prakticky každé skladby nabídnou několik silných a jiskřivě vygradovaných motivů, neočekávaných a přitom maximálně funkčních a přirozených zvratů, hudební optimistické vzdušnosti i nepřeplácané orchestrálnosti, parádní hráčské výkony, vychutnatelné i díky čistému, sytému a dostatečně průraznému zvuku, podmanivé charisma civilně nenuceného příjemného vokálu Silvia Massara i chytré a obrazutvorné texty.
„Distant Is The Sun“ je velice soudržná kolekce, jejíž jednotlivé položky jsou sice tvořeny podle podobného mustru, ale tak neotřele a svěže, že se neomrzí ani na okamžik. Dramatičnost sálá již z přitažlivého intra „Beyond Redemption“, chytlavý riff v „King Of The Empty Promises“ na sebe nabaluje živočišnost ostatních nástrojů, přímočarou živelnost melodií i pestrost v maximálně symbiotických sólech kytar a kláves, poklidná pasáž v titulní „Distant Is The Sun“ je parádním odrazovým můstkem pro eruptivní nárust emocí, výpravnost „When Truth Lies“ se sklouzne do šťavnatě melodického refrénu a pestrého reje instrumentálních přestřelek… Takhle by se dalo ještě dlouho pokračovat, „Distant Is The Sun“ je ve své barevnosti prakticky nevyčerpatelné téma a to silnější na posluchače čeká teprve ve druhé polovině desky, jedno, jestli v ní Vanishing Point upalují nekompromisně k cíli, vláčně a dramaticky poetizují s proplétajícími se vokály, dráždí s klenutými melodiemi nebo jen za pomoci akustických kytar uklidňují zjitřené emoce, pořád je to suverénní jízda.
A své opodstatnění mají i řekněme „obyčejně“ optimistické a příjemné melodie („As December Face“, Walls Of Silence“), ve kterých Vanishing Point lehce rezignují na jinak všudypřítomnou vypjatost.
Royal Hunt, Serenity, Savatage. Pokud slyšíte na tyhle kapely, tak už máte s největší pravděpodobností Vansihing Point dávno v zaměřovači. A pokud snad vaší pozornosti utekli, dožeňte to, protože „Distant In The Sun“ coby završení jejich dosavadní tvorby je bezchybná, velice bohatá, vzrušující, nápaditá a emotivní deska, schopná na dlouho vás naočkovat pozitivní energií. Dílo hodné naprostých mistrů oborů!
|
