Do poslechu novinky letité Dogy jsem se pustil čistě ze zvědavosti. Nejsem jejím oddaným fanouškem, a pokud zazní jméno kapely, vybavím si na první dobrou hlavně hitovku „Nejsi nevinná“ z eponymního debutu. Tu si ale velmi rád pouštím dodnes, i proto mě zajímalo, jak se Doga prezentuje v současnosti, na svém devátém albu „Detox“. Že mě od toho někteří mí kolegové zrazovali, jsem si příliš nepřipouštěl, neboť člověk si samozřejmě musí udělat názor sám. A hlavně jsem nevěřil, že by to bylo až TAK špatné.
Jenže, ačkoli jsem pro jistotu k poslechu desky zasedal s minimálním očekáváním, stejně musím konstatovat, že moji kolegové měli tentokrát pravdu. Je to špatné. A to dost. Album rozjíždí rovnou titulní song, u kterého by se dalo předpokládat, že bude představovat to nejlepší ze současné formy autorů Dogy. V rámci celé desky se v něm kluci sice snaží o malinko jiné vyznění za použití (nudných) groove riffů, veškeré snahy o „jinakost“ ale stejně spolehlivě pohřbí text, neuměle kritizující současná média formou „rýmů“ jako: „Co s náma dělá televize / lepší je mít svoje vize.“. To prostě není dobrý. Když už si chci stěžovat, musí to mít úroveň, pokud to však udělám takto primitivní formou, není výpovědní hodnota vyšší, nežli plkání opilých dědků nad desátým pivem.
Textovou mizérií je ostatně nakaženo celé album. Ještě větší zkázu ale působí syndrom nezáživných vokálních linek, ať už ve slokách (např. vyloženě nevábné zakončování frází v „Ten, co pozoruje mraky“) či refrénech („Černá vdova“, „Bílej sníh“…), které se mnohdy nepříjemně často opakují (song „Až jednou slunce nevyjde“ a neustálá repetice slůvek „kamaráde můj“). Nálada se malinko zvedne při položkách číslo pět („Čistej jako líh“) a šest („Málo vím“). První je svižnou jízdou, kterou podpoří i ojediněle dobrý chorus. Druhá je pak slušnou akustickou baladou. Následné písně už ale zase trpí značně pochybnou kvalitou, ať už lyrickou nebo hudební. Často jsem si při poslechu vzpomněl na kapelu Katapult, což je uskupení, které v mých uších reprezentuje ten nejpokleslejší český bigbít.
Z každé skladby je cítit silná podbízivost koncertní produkci (v jedenáctce „Alea Lacta Est“ je to pro jistotu ještě posichrováno „reálně“ aplaudujícím davem, nicméně zde uslyšíme alespoň chytlavé sloky a kytarové vyhrávky), což by samo o sobě nebylo nic špatného.
Něco podobného jsem napsal i u nedávno recenzované Alžběty, jež ostatně s Dogou často koncertuje, jenže u nich se dá repetice refrénů (potažmo pomyslná atraktivita skladeb) snést daleko snadněji, neboť jsou nepoměrně chytlavější. Neumím si ale představit, že bych se jakkoli bavil na koncertě Dogy. Vlastně umím. Po šesti (sedmi…) pivech by to zřejmě bylo možné. Což ale přísně kontrastuje s názvem tohoto alba. Detox bych posluchačům Dogy opravdu nedoporučoval. Mohlo by se totiž stát, že pak bude na koncertech poněkud vylidněno.
|
