V předešlých dílech tohoto seriálu jsme se zaměřili mimo jiné na desky, které by v powermetalovém ranku mohly sloužit spíše jako odstrašující příklad. To naštěstí není případ dnešní trojice, v níž sice rovněž nenajdeme vyloženou bombu, nicméně každé z uvedených alb má svoji nespornou kvalitu a proto je mojí svatou povinností vás s nimi právě teď seznámit.
CRIMSON WIND - Last Poetry Line
K druhé desce italských melodiků nás zve (na poměry žánru) velmi vkusný obal. Pokud se samotné hudby týká, ta by rovněž neměla zarmoutit žádného fanouška inkriminovaného stylu. Nejpříznačnější označení, jež by mělo rychle shrnout celé snažení kapely Crimson Wind, spatřuji ve slůvku „pohoda“. Na albu jsou sice hojně zastoupeny progresivní vlivy (např. hned úvodní song „Black Shelter“), uslyšíme i občasné zrychlení („Death Dwells In Sight“, „The Storm“), celkově však dílo působí klidně a smířlivě. Je to i dílem nového zpěváka Guida Macaiona (ten bývalý, Alessio Taormina, se nyní naplno věnuje kapele Thy Majestie), který úspěšně navazuje na tradiční italskou školu plnou čistě a přívětivě znějících výškařů. Zvuková produkce jde rovněž spíše naproti rádiové prezentaci, nežli metalové agresi. Menší problém je s chytlavostí hudebních tónů. Přestože se deska příjemně poslouchá, chybí v ní moment opravdového překvapení, něco, co by ji výrazně povýšilo nad lehký nadprůměr. Škoda, potenciál je patrný (a každopádně dostačující pro minimálně „zkušební“ poslech), snad se ho do příště podaří kvalitativně vybrousit a posléze přetavit v adekvátně atraktivní hudební produkt.
6/10
YouTube ukázka - Last Poetry Line
STEELRAGE - All In
V pořadí třetí album chilských SteelRage se pro mě stalo celkem příjemným překvapením. Jejich hudba v sobě zajímavým způsobem mísí hard rock s power metalem a v tomto ohledu připomíná třeba nedávno hodnocené Švédy Destynation či Argentince AfterDreams. V porovnání s těmito partami ovšem SteelRage malinko ztrácejí na vokální pozici. Zpěvák Jaime Contreras je slušný ve středních polohách, ve výškách se však stává lehce upištěným a je tak (spolu s průměrnějším zvukem) tím hlavním důvodem, proč hodnocení pod recenzí nemůže být ještě vyšší. I přesto by bylo značnou chybou nedat těmto Chilanům alespoň jednu šanci. Může se pak klidně stát, že když už vás album nedostane celé, dost možná vás chytne některá z celkového počtu dvanácti skladeb. Značná autorská invence je patrná hned v úvodním triu písní. V první z nich („Long Way To Hell“) se dočkáme příjemného spídového refrénu a neoklasického sóla. Hned následná položka (s hostující pěnicí Laurou Vargas) „No More Excuses“ nás ovšem přenese na samotný vrchol celé nahrávky. Dynamické tempo, hitový refrén a neustálý melodický doping činí z tohoto kusu kromobyčejně chytlavou záležitost. Další podobnou chuťovku očekávejme pod názvy „Sacrifice“ a „Last Card“, což je velmi zajímavě vystavěná spídovka s westernovými prvky, melodicky podmanivou mezihrou a sugestivně gradovaným refrénem v samotném závěru písně. Album „All In“ je tedy nenáročnou poslechovkou s několika velmi slušnými momenty. A to není zrovna málo.
6,5/10
YouTube ukázka - My Dark Passenger
LANCER - Second Storm
Jestli chcete vědět, jak by zněli Iron Maiden, kdyby hráli power metal, pusťte si tuhle fošnu! Nemá cenu nic tajit, Lancer z legendárních Britů hojně čerpají, na můj vkus snad až trochu moc. Samotní muzikanti to sice přiznávají velmi opatrně, přičemž se spíše odvolávají k německé powermetalové vlně let devadesátých. Jenže dle zhlédnutých videí se dokonce i zpěvák Isak Stenvall snaží stylizovat do páně Bruce Dickinsona, naštěstí jenom vizuálně, hlas má posazený někde jinde a podobnost se Železnou pannou díky tomu nepřesahuje únosnou mez. Hudba Švédů se mi velmi zamlouvá především v některých refrénových partech, které by svojí hlasitou výbušností vyhecovali k pohybu snad i domov důchodců. Přidá-li se k tomu spídový kvalt, jako v případě úvodního (a zřejmě vrcholného) nátisku „Running From The Tyran“, je pak zážitek rovnou nejvýživnější. Do kategorie skvělých songů můžeme směle zařadit i trojku „Masters And Crowns“ či téměř desetiminutový opus „Aton“ (u koho autoři čerpali inspiraci pro jeho epickou strukturu či atmosférickou mezihru asi netřeba dodávat). Ne všechny chorusy však trpí stejnou nakažlivostí, a pokud nastane taková situace, spadne celkový dojem z písně nejméně o dva levely dolů („Iwo Jima“, „Steelbreaker“, „Eyes Of The Liar“). Pakliže se kloním k jednoznačně kladnému hodnocení, je to zejména díky energii, která z desky „Second Storm“ přímo sálá a dokáže posluchače slušně nakopnout, což je hodnota, kterou u většiny současných kapel velmi postrádám.
7/10
YouTube ukázka - Masters and Crowns
Související články
|
