První, co vám spolehlivě u francouzských Whispering Tales padne do oka, je jejich šantánová image z první čtvrtiny tohoto století. V tomto retrospektivním duchu pak kapela otevírá i své druhé album, jehož název „Mechanism“ však již může naznačit, že pokud dojde na návrat do minula, tak rozhodně nepůjde o posun v řádu desetiletí. Stačit bude krok zpátky do doby, kdy se na scénu klubali Nightwish. Jejich ranými roky je „Mechanism“ docela slušně načichlý, ale nevyužijte toho, když zpěvandule Lucie Vételé má hrdélko seštelované tak, že v některých momentech je ta podoba s bývalou ikonou NIghtwish až sesterská. Ke cti kapely (a stejně tak ke cti samotné Lucie, která s tím pokladem v krku dokáže dobře pracovat a nehraje to výhradně na popularitu vysokého sopránu) nutno dodat, že se nejedná o jediný inspirační zdroj a že z desky dokáže problesknout i vlastní tvář Whispering Tales.
Stejně tak si Whispering Tales zaslouží pochvalu za opodstatněnou odvahu pustit se do koncepčního příběhu (pochopitelně, že image kapely souvisí s časovým rámcem námětu), ještě navíc, když nejde o žádnou výpůjčku, ale autorem předlohy je basák Stephane Castelli. Ten je kromě autorství novely „Piéces Manquantes“ společně s bývalým kytaristou Rémim Ruffem i autorem veškeré hudby, která staví kromě příjemně smyslného a jemného vokálu, do kterého Lucie dokáže lehce dostat důraz, emoce i rozvernost, na silných, optimistických a zapamatovatelných melodiích a bohatých, zároveň nijak přehnaně přeplácaných klávesách, které má na starosti další dáma v kapele, Stephanie Fenu. Trošku v druhém plánu se nachází kytara Jéremieho Chaboda , která svůj hlavní prostor dostává v účelných a přitažlivých sólech (ty nejsou jen jakousi pravidly vyžadovanou nádivkou, ale dokáží ovlivňovat i charakter skladby), i rytmika, projevující se spíš jako stabilní jistota, než jako nějaké jiskřivé oživení hudby Whispering Tales.
Základní pravidlo každého příběhu, totiž jeho směřování, vývoj i vyvrcholení, zvládli Whispering Tales znamenitě. Se svojí nikterak objevnou muzikou, do které prosakují šlahounky soundtrackovosti, udržují v první půlce desky příjemné napětí a s blížícím se koncem desky přichází ty nejsilnější dramatické (konkrétně pak poslední tři skladby, zábleskem výpravnosti a teatrálosti rozzářená „The Descartes Syndrome“, pomalá emotivní „To Die A Second Time“ i nadýchané finále „La Garde“) momenty, které kapela na desce nabídne.
Účelná jsou drobná oživení v podobě piána, decentních mužských sborů, hrst symfoničnosti, drtínek pompy, strašně důležitá pak skutečnost, že Whispering Tales se ve svých dlouhých kompozicích nedrží jednoho motivu, mění tempo i náladu. Právě v tomhle bodě totiž přichází ta hlavní neřest alba – občasná střídmost při natahování skladeb by dramatičnost a spád mohla nakopnout ještě víc.
Vítejte do světa divokých dvacátých let, do světa temných konspirací, vycházejících ještě z dob světové války, vítejte do světa optimisticky melodického metalu s nadýchaným ženským vokálem. Povedené je tohle spojení!
|
