Rok 1986 byl stěžejní pro mohutný a z historického hlediska naprosto mimořádný výhřez smrtící thrashmetalové energie. V Americe vznikají kultovní díla jako je „Masters Of Puppets“ od Metallicy, „Reign In Blood“ od Slayer nebo „Peace Sells…But Who´s Buying?“ od Megadeth. V Brazílii se k nesvatému životu nadechuje Sepultura s chorobným debutem „Morbid Visions“. Jak na to reaguje Evropa? Z tzv. velké německé trojky teprve startuje Sodom (deska „Obsessed By Cruelty“), Destruction sice vydávají už druhý zářez s názvem „Eternal Devastation“, leč z mého pohledu byla tahle parta vždy poněkud přeceňovaná. Nejpádnější odpověď tak servíruje jedině a pouze velký Kreator se svým sequelem alba „Endless Of Pain“, tedy dodnes vzývanou a obdivovanou plackou „Pleasure To Kill“.
Je však potřeba striktně oddělit první dva zářezy Kreatoru od jeho pozdější produkce. V roce 1986 ještě pořád nešlo o typicky thrashovou tvář této legendy, kterou známe z většiny dalších počinů (krom experimentálního období v devadesátých letech). O dramaturgicky víceméně úhledné struktury skladeb zde nezavadíme, místo toho nás zavalí rozháraný a těžko uchopitelný shluk celé instrumentální sekce, jejímuž chaosu dává korunu Millesův (potažmo Ventorův) psychotický jek, technicky úplně stejně nevyvážený, nemluvě o přízvuku, kdy se dá často jen stěží určit, jestli zpěv probíhá v anglickém či německém jazyce. A přesto se v tomto násilném „bordelu“ dalo najít několik pojítek, které celou hudební hmotu udržely pohromadě a ještě ji z pohledu mnoha posluchačů a kritiků vytunily do nebeských výšin (či spíše pekelných nížin), v nichž deska našla svůj legendární status.
To, co bylo na debutu „Endless Pain“ spíše naznačeno, našlo své vyústění na (o pouhé dvě vteřiny delším) albu „Pleasure To Kill“, jež obsahuje koncentrovanou dávku metalové brutality, která posluchače vrací k primárním pravěkým pudům, kdy právo na přežití náleželo pouze silným jedincům. Netřeba dodávat, že ono právo bylo usurpováno velmi nepěknými způsoby. Je to neurvale dravá energie, jež je vtisknuta do každého tónu, včetně velmi zdařilého instrumentálního intra, které ztělesňuje pověstný klid před bouří (v tomto případě ovšem kombinované s tornádem) a dodává celému dílu punc originální nakažlivosti.
Tento pocit paradoxně ještě podporuje (z dnešního pohledu) průměrný sound, jehož nedokonalá „špinavost“ k podobné hudbě naprosto sedí. Vše dohromady pak tvoří jeden ze stavebních pilířů, na které přísahá nejeden kultovní black či deathmetalový spolek.
Někomu tak možná vrtá hlavou, proč je pod recenzí (vzhledem k napsanému) relativně nižší hodnocení. Důvod je jednoduchý. Přestože nepopírám evidentní klady, mně tohle album k srdci prostě nikdy nepřirostlo (na rozdíl třeba od brilantní slayerovštiny „Reign In Blood“). Vždy si rád poslechnu kupříkladu Ventorem nazpívanou „Riot Of Violence“ (zvlášť při koncertním vystoupení) či závěrečný flák „Under The Guillotine“ s absolutně zabijáckým sólem. Ten opravdový Kreator pro mě ovšem prezentují až desky vzniklé v pozdějším obodbí, v čele s těmi z nového milénia. Výsledná známka se tedy snaží o přijatelný kompromis mezi subjektivním vnímáním díla a jeho nesporným přínosem pro metalovou historii.
|
