Když znalec domácí metalové scény vezme do ruky debutové album „Atlantis“ havířovských Solar System, něco málo by ho mohlo trknout už na první pohled. Font, použitý na logu kapely není totiž úplně nepodobný tomu, který se před osmi lety objevil na prvotině ostravské bandy Moravius. Pohled druhý pak tuhle asociaci ještě posílí – stejně jako u Moravius veškerá hudba na „Atlantis“ pochází z pera kytaristy Petra Štraucha. A protože Petr svůj rukopis nějak zásadně nepřekopal, je jasné, že příznivci domácího heavy-power metalu mohou stříhat ušima.
Ten zásadní rozdíl oproti „King´s Grave“ je jednak v tom, že Moravius, především díky hlasivkám Dalibora Halamíčka, zněl zcela pochopitelně jako pokrevní příbuzný Salamandry, zatímco o špetku heavíkovější „Atlantis“ se dá počítat až na nějaké druhé – třetí koleno. Další naprosto radikální odchylkou je pak skutečnost, že „Atlantis“ je kompletně otextovaná v češtině. Autor textů i jejich interpret Oto Gajdoš si dovedně umí hrát se slovy s poetikou a výpravností téměř rimortisovskou, takže výsledkem je přirozeně podařená symbióza hudební i lyrické složky, jejíž výhodou je skutečnost, že pěvec jednak nemusí zápasit s tím, aby mu text seděl do úst, a zároveň si může troufnout i na sdělení v podobě semikoncepčního příběhu, vycházejícího z legendy o bájné Atlantidě.
K dalším pozitivům lze počítat i civilně poutavý a sugestivní vokál Oto Gajdoše, který i přes to, že není přehnaně ohebný a nepouští se do kdovíjak pružné gymnastiky, je dostatečně emotivní a dramatický, barevnost pak nahrávce dodávají nejen nepřeplácané sbory (další doklad toho, že přirozenost a jednoduchost může udělat víc užitku, než přehnaná bombastičnost), ale i klávesy, které do hudby Solar System vnášejí hodně optimistickou náladu, samozřejmě neposedná, živě sólující a vytrvale přímočaře riffující Štrauchova kytara a v neposlední řadě chytlavé, lehce zapamatovatelné a maximálně zpěvné melodie i skandovatelné refrény (v souvislosti s převážnou většinou tohoto odstavce nelze nezmínit Stratovarius), z nichž bych si dovolil vypíchnout především skvěle vygradovanou druhou část dramatické trilogie o Atlantidě „Lidé z hvězd“, zhrublou refrénovou vyřvávačku s dráždivým riffem a maximálně chytlavými klávesami „Zastav to“ a finální baladickou citovku „Já vím“ s podmanivou akustickou kytarou.
Nekomplikovaně melodická, dynamická muzika, která ani na okamžik neztratí tlak, povedené, obratné a obrazutvorné texty. Zase jednou ukázka toho, že máte-li na to dovedně zacházet s tím, co už je vymyšlené a jste schopni do toho vmísit kus své vlastní osobitosti, musí to dopadnout víc než dobře. Dovětek, že tak, jak zodpovědně kluci přistoupili k obsahu alba, stejně tak se vypořádali i s jeho obalem, je jasnou pobídkou pro příznivce do detailů dotažených originálů. V tomhle případě neváhejte, neprohloupíte.
|
