A krátce po rozpadu Bonfire přišel Hans Ziller s novou řadovkou Ez Livin´ nazvanou „Glörious“... Nechci Hansovi sahat do svědomí, za dobře odvedenou práci na „Glörious“ si to rozhodně nezaslouží, ale ať na to koukám z jaké strany chci, jediný důvod toho, proč aktuálně vydaná deska vyšla pod hlavičkou Bonfire, je ten, že Ez Livin´ prostě nemají takové jméno, které by přitáhlo tolik fandů, jako jméno druhého domovského spolku Hanse Zillera. A protože letitý zpěvák Bonfire Claus Lessmann zřejmě nemá potřebu protahovat život téhle hard rockové legendy, přetáhl Hans Zimmer kompletní sestavu (s jednou výjimkou, klávesák Paul Morris na „Glörious“ - společně s Alessandrem del Vecchiem - pouze vypomáhá a členem kapely se nestal, díky příchodu Franka Paneho je pak aktuální sestava kytarovější) Ez Livin´, se kterou vloni nahrál comebackové poloalbum „Firestorm“, pod křídla Bonfire a nabídl příznivcům album „Glörious“. Na který si dovolím nabídnout dva pohledy.
Nejdřív pohled negativisty. Kámen úrazu bude v tom, jak fanoušci kapely přijmout fakt, že zejména zásluhou křiklouna Davida Reeceho (ano, to je přesně ten maník, který v roce 1989 pomáhal při karambolu Accept točit stylovým kormidlem od metalu k hard rocku, tady se sice drží stylu, ale myšlenku na vstupování do stejné řeky nějak nedokážu vyhnat z hlavy) tohle prostě není Bonfire. Byť samozřejmě je Hans Ziller podepsán pod hromadou hitů Bonfire a tedy musí mít tuhle muziku pod kůží a byť se na „Glörious“ najdou momenty, které budou znít víc než povědomě, asi nejlépe o současné formě Bonfire vypovídá předělávka pecek „Sweet Obsession“ a „American Nights“. Ty jsou zbaveny bývalé vzletnosti, vzdušnosti, jsou podstatně syrovější, těžkopádnější a zemitější. A takhle zní celá deska, která blíž než k jakémukoliv albu Bonfire má právě k loňské desce Ez Livin´.
Pohled pozitivisty. Nezbývá mi, než citovat z loňského elaborátu kolegy Pepsiho – Hans Ziller coby skladatel už postrádá tu mladickou rozdováděnost ze zlatých časů Bonfire, přesto (a nebo možná i proto) je „Glörious“ příjemná záležitost, která se dobře poslouchá a která si nehraje na objevitele něčeho nového, vydatně čerpá z osmdesátek, sem tam zaslechnete Párply, sem tam Whitesnake, sem tam pochopitelně i Bonfire, v těch správných momentech je příjemně očouzená od blues (nejvýrazněji ve výpůjčce „Wtih A Little Help From My Friends“, věnované Joe Cockerovi), David Reece potvrzuje, že se svým hlasem umí velice solidně zacházet, kytarové dialogy a sóla nabídnou řadu zajímavých momentů. Solidně šlapající hard rocková klasika, nestavící na hitech (na desce žádný vyložený nenajdete, což je asi dobře, protože paradoxně tam, kde Bonfire sází na hitovost, tedy v mávátkově sladké titulní písničce s pompézní polevou,
je tahle snaha příliš okatá a zrovna dvakrát nefunguje), ale spíš na obdivu ke klasickému propracovanému hard rocku.
„Glörious“ je příjemná rocková deska. Osobně jsem zvědav, jestli Hansi Zillerovi jeho obchodní tah vyjde. Kvalitu na to tohle album má, ale kvalita je jedna věc a očekávání fanoušků věc druhá. A já jako přírodní skeptik mám docela obavu, aby David Reece nebyl podruhé ve své kariéře označen (a říkám, že v obou případech nezaslouženě) za hrobaře známého hudebního jména…
|
