V dnešní části našeho powermetalového seriálu navštívíme Řecko, Itálii a Japonsko, přičemž se budeme rovnou dvakrát věnovat debutovým deskám. Všechny novinky jsou kvalitativně vyrovnané, a přestože žádná z nich pravděpodobně nestrhne žebříčky nejlepších alb letošního roku, minimálně za pozornost stoprocentně stojí.
SUNLIGHT - My Own Truth
Začneme debutovou fošnou řecké kapely s velmi líbivým názvem Sunlight. Asociace spojené s takto pozitivním jménem okamžitě nastartují touhu po příjemně vlezlých melodiích. Tuhle vysněnou predikci ještě podporovalo zjištění, že u bandy zpívá Dimitris Giannakopoulos, jehož ex-kapela Secret Illusion produkovala hudbu, která se pyšnila právě typem sentimentalitou oslazených skladeb. Jenže Sunlight na to jdou malinko jinak. A po poslechu desky „My Own Truth“ bych si dovolil tipnout, že sami muzikanti přesně netuší, jakým směrem se chtějí ubírat. Zásadním náladotvůrcem při určování všech zmíněných období jsou syntetizátorové efekty. V devateru písní si díky nim projdeme několik dekád, počínaje sedmdesátými léty (rock´n´roll ve čtyřce „Eastern Train“), přes osmdesátky (hardrockovka „Follow Your Hear“), až po časy nedávno minulé (viz typické devadesátkové balady „When I See You“ a „Lonely Man´s Song“ či moderní symfonické aranžmá v nejpowermetalovější osmičce „Struggle For Deliverance“). Z této směsice se dá jen těžko určit žánrové ukotvení kapely. Větším problémem je však nedostatek nosných melodií. Album se sice příjemně poslouchá a díky své hudební subtilnosti může posloužit jako tlumený podklad pro odpočinkovou nedělní siestu, já bych ale s dovolením chtěl o něco větší přidanou hodnotu. Takhle vše zůstalo stát v půli cesty. Kousek nad průměr album posouvá dobrý zvuk, velmi vkusný obal, a také pohodový Dimitrisův zpěv, jemuž klidnější poloha oproti „hlasitějším“ Secret Illusion evidentně sedla lépe.
6/10
YouTube ukázka - My Own Truth
MY REFUGE - A Matter Of Supremacy
Druhý debut pochází od italské kapely My Refuge. Ani v tomto případě zřejmě posluchač nespadne úžasem na zadek, nicméně jisté kvality přítomny nepochybně jsou, a hlavně žánrové směřování je jasněji zakořeněné v powermetalovém plemeni, nežli tomu bylo u výše zmíněných Řeků. Nejsvětlejší body nahrávky jsou soustředěny v jejím úvodu a závěru. První trojice písní potěší melodickými momenty v sólech i zpěvech, přičemž chytlavě svižné tempo úvodní a třetí skladby rozčísne pocitová dvojka „The Cage“ s příjemně melancholickým refrénem. Poté se budeme pohybovat pouze v oblasti lehoulinkého nadprůměru, z jehož šedi nás vytáhne až duo závěrečných skladeb. Devítka „On Wings Of Wax“ potěší zpěvným bridgem, a také zajímavě zakomponovanými arabskými motivy ve zpěvných linkách. Vrcholem je ovšem poslední kus s názvem „Somewhere“. V něm si kapela slušně zaspíduje, pohoupe posluchače v chorusovém partu a jako třešničku přidá navýsost hravé sólo. Kéž by takové bylo celé album! Jeho přednost můžeme spatřovat ve variabilním projevu zpěváka Moze, jehož hlasové zabarvení by se dalo zařadit někam mezi Tima Kotipelta a popového zpěváka Mortena Harketa z norských A-ha. Jenže vokál se stal i slabinou, a to v momentech, kdy skřípne buď Mozova technika, anglická výslovnost nebo prostě "atraktivita" vokálních linek. Potenciál v něm, stejně jako v celé kapele My Refuge, ovšem dříme nemalý. Snad se tedy na příštím albu dočkáme lepšího zážitku, nežli „pouze“ toho, který je mírně nadprůměrný.
6/10
YouTube ukázka - The Cage
CROSS VEIN - Royal Eternity
Loňský rok byl štědrý na kvalitní nahrávky z japonské provenience. Kapely Minstrelix, Gauntlet nebo Galneryus nabídly jedny z vůbec nejlepších žánrových počinů roku. Letos zatím tak veselo není. Nemalou naději jsem vkládal do druhé desky smečky Cross Vein. Ona naděje se zakládala na poslechu výborného songu „Forget Me Not“, jenž byl ke slyšení na dva roky starém singlu „Profusion“ (nové album obsahuje upravenou verzi). Jeho nejchytlavějším leitmotivem je refrén, který sytí melancholicky okázalý patetismus, tak typický právě pro japonské kapely. Dobrou zprávou je, že album obsahuje chorusových chuťovek několik. Jmenovitě jde o songy „Maid Of Lorraine“ a „Sandglass“, ale také položky, jež baví po celou délku své stopáže. Do této kategorie spadá hned úvodní perla "Eternal Dream", již zmíněný kus "Forget Me Not" a duo závěrečných zářezů "Brightest Hope" a "Last Melody". Zbytek písní ovšem značně pokulhává. Doporučení tak míří pouze k fanouškům japonského power metalu, ostatní udělají lépe, když půjdou o kapelu (a zřejmě i kontinent) dál.
6,5/10
YouTube ukázka - Forget Me Not
Související články
|
